8. října - úplněk

9. října 2014 v 8:16 | krvesajka Anna |  Deník
Rozednívá se a já teprve nyní dorazila domů, do bezpečí před sluncem. Mám za sebou hodně krušnou noc a přitom jsem to vůbec nepředpokládala. No, a kdo by tušil, že se mu ve městě objeví vlkodlak?! Ale raději začnu od včerejšího odpoledne, aby to trochu dávalo smysl.


Jedla jsem v úterý večer, takže jsem byla plná síly a nechtělo se mi spát, chvíli jsem si četla a pak se dívala na televizi. Jenže kolem třetí odpoledne mě přepadl divný pocit, který jsem nedokázala vysvětlit. Tohle jsem ještě nikdy necítila a neustále o tom přemýšlela.
Trochu mi z toho už začínalo hrabat, když můj nos zaznamenal z venku podivný pach, dráždil mě v nose a byla jsem rozladěná ještě víc. Co se tu ksakru děje? Stmívá se naštěstí už velmi brzo, takže už kolem sedmé jsem vyrazila do ulic, abych přišla záhadě na kloub.

Prošmejdila jsem celé Klatovy, ale pořád nic. Chtěla jsem se stavit ještě za Ferdinandem na hřbitově, jestli o taky něco necítil, když jsem objevila pachovou stopu vedoucí ven z města. Možná si řeknete, že není dobrý nápad se vydat po neznámé stopě, na jejímž konci může být cokoliv, ale já jsem nakrmený krvesaj, co by mě mohlo ohrozit? Cha! Ale tohle jsem opravdu nečekala. Byla totiž už tma, čas bych odhadla tak na desátou večer a měsíc ozařovat celé okolí jako velká koule. Ano, byl úplněk, ale kdo by se tím zabýval?
Pach sílil a já se přibližovala, když jsem uslyšela děsivé zavití. Co to sakra bylo? Vlci tu asi nebudou, nejspíš to byl nějaký pes. Jenže to jako pec vůbec neznělo, ledaže by byl v agónii a někdo ho rdousil. Ale když už jsem byla venku, tak jsem chtěla přijít záhadě na kloub.

A pak se to stalo... Skočilo to po mně. Já se hrozně lekla, ale včas jsem uhnula stranou a tak to dopadlo na zem vedle mě a já měla čas se otočit. No, přiznám se, že jsem byla hodně překvapená. Alexandr mi o vlkodlacích sice vyprávěl a ukazoval mi je na obrázcích, ale ještě jsem ho nikdy neviděla naživo. Fuj! A filmaři si myslí, že dokázali vytvořit už dostatečně odporné obludy. Byl obrovský, rozhodně přes dva metry, což pro mých sto sedmdesáti centimetrem je hodně. Na těle měl něco jako srst, ale vypadalo to jako štětiny, dokázal stát na zadních, ale víc mu asi vyhovovalo běhat po zadních, i když měl kyčle dost vysoko. Působil rozhodně monstrózně a trochu jako deformovaná obluda. Hrozně slintal a hlava byla spíš vlčí než lidská. Jeho oči byly vlčí, to jednoznačně.
Opět po mě skočil a já ho odhodila stranou, jenže jsem o něco zakopla a svalila se na záda. Spíš jsem si na něco sedla a hned zjistila, že vlkodlak už hodoval, byla to totiž dvě těla nějakých bezdomovců. Nedávala jsem pozor, on po mě chňapl a strhl mě k zemi, byla jsem pod ním a on se mě snažil kousnout do ramene (nebo možná do hrdla, nevím). Jo, je to pěkný paradox, krvesaje něco pokouše...haha.

Jak se nade mnou tyčil, tak jsem ho plnou silou kopla do břicha a vymrštila do vzduchu, odkulila jsem se stranou a chtěla pryč, ale on po mě sekl drápy (ty měl obrovské) a zranil mi nohu. Kopla jsem ho do čenichu a ucítila jeho krev. Ach, to byla nezvyklá vůně, ale lákala mě. Okamžik jsem si ho prohlížela a pak po něm skočila. To nečekal a lekl. Na nic jsem nečekala a napila se jeho krve. Snažil se bránit, ale po pár hltech krve jsem ho chytila za spodní čelist a utrhla mu ji. Chudák, jen zachrčel.
Proboha, takovou sílu jsem nikdy neměla. Té krvi jsem nedokázala odolat, bylo v ní tolik síly a života. Vysála jsem ho skoro do sucha, když jsem na rameni ucítila něčí ruku. "Přestaň!" řekl pro mě známý hlas. Otočila jsem se a tam stál Ferdinand, nebo se spíše krčil, ghoulové nedokáží stát pořádně rovně.

Zmateně jsem na něho koukala, bylo to vůbec poprvé, co jsme ho viděla mimo hřbitov, i když jsme byli dost blízko. Ještě jednou řekl, abych přestala a díval se na mě tak lítostivě, že jsem ho poslechla. Nevýhodou Ferdinanda je, že toho příliš nenamluví, ale spíše se dorozumívá posunky. Naznačil, abych mu pomohla odtáhnout vlkodlaka k němu a pak se vrátila i pro dva mrtvé bezdomovce. Málem jsem je nepobrala, protože byli na kusy.

Ferdinand mi vysvětlil, že těla spálíme pod hřbitovem a ještě mi řekl, že se musím ovládat, vlkodlačí krev mi dodala moc síly. Krvesajové mohou pít i jinou krev, než pouze lidskou, jen nikdy krev jiného krvesaje. Krev nadpřirozených bytostí ovšem dodá hodně síly, a pokud někdo jako já, není zvyklý, tak ho to může i zničit, protože odmítne pít krev a vyhledává jen různé bytosti. No a nejspíš ho pak někdo zabije. Já to taky cítila, byla jsem tak sytá, jako ještě nikdy. Několik dní se nebudu muset vůbec krmit a pořád budu silná.

Než těla shořela, trvalo to dlouho a já se po ránu vydala domů, naštěstí je mlha a slunce se nemůže přes mraky prodrat. U Ferdinanda jsem se trochu opláchla, takže od krve nejsem, ale za to hrozně smrdím. Doma jsem se pořádně vydrhla ve sprše a teď to celé píšu.

Á, slunce už je vykukuje, tak půjdu odpočívat, i když se mi moc nechce.
krvesajka Anna
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama