1. prosince – v archivu

8. prosince 2014 v 22:26 | krvesajka Anna |  Deník
Promiňte, že je tu trochu mrtvo, ale tak nějak nebyla ani moc, co napsat. Ve Velkém archivu mně přijali až na konce listopadu a přiznám se, že z toho moc moudrá nejsem.

Ve čtvrtek 27. listopadu pozdě odpoledne jsem si udělala výlet do Prahy. Už se stmívá hodně brzy a navíc je stejně zataženo, takže jako krvesaj mohu klidně ven. Kolem sedmé hodiny večer jsem dorazila před archív, vypadal jako stará nenápadná budova, která rozhodně nepoutá pozornost. Ale už na vrátnici jsem poznala, že jsem zde správně. Sice tam seděl takový příjemný dědula, který se pořád usmíval od ucha k uchu (bylo dost patrné, že je hodně ovlivněný), ale hned se objevili dva strážní. Takový přerostlý hromotlukové, hora svalů a žádný mozek. Oba byli krvesajové, to jsem vycítila, hned jak ke mě přišli. Já se představila a oni mě našli na seznamu návštěv.


Chvíli jsem čekala, než pro mě přišel správce archívů. Byl to vysoký muž v drahém obleku, z kterého čišelo aristokratické chování, možná až příliš nadřazené. Prohlídl si mě od hlavy k patě a pozvedl levé obočí. Já se jen usmála a najednou jsem si ve svých džínách a bundě připadala dost nevhodně oblečená, ale co, nyní už to asi stěží změním.
"Vítám vás, slečno Anno," řekl a podali jsme si ruce. Měl velmi pevný stisk a kostnaté prsty. "Vím, proč jste tady, tak může rovnou dolů," pokračoval a já na něho zůstala koukat, protože jsem neudala důvod, co přesně chci v archivu vyhledat. On se však jen pousmál a řekl: "Nedivte, umím číst myšlenky."
Co na tohle říct, tak jsem se trochu ušklíbla. Alespoň nevypadá jako Edward. Společně jsme šli k výtahu, který nás dovezl do sklepení budovy. Nikde však nebylo vlhko či plíseň, jak jsem předpokládala, ale naopak vše bylo prosklené a neprodyšně uschováno.
Došli jsme až k jedné prosklené buňce a správce ji otevřel pomocí otisku dlaně. Systém zapípal a já se ocitla uvnitř. Vyndal mi několik svazků a rukopisů.
"Tady se posaďte," řekl a ukázal na židli, pak pokračoval: "Pokud byste potřebovala něco přeložit, tak se ozvěte."
Sedla jsem si a vzala si první svazek. Byl pořádně objemný a cítila jsem vůni kůží. Musel pocházet asi z patnáctého století. Ještě byl psaný úhledným ručně psaným písmem, v latině pochopitelně. Naštěstí mě Alexandr naučil několik jazyků, takže jsem mohla bez problémů číst a hledat informace.

Je to divné, to vám povím. Krvesajové nemají okolo svátků mrtvých lovit, protože světem se potulují duše zemřelých a obvykle se vracejí ke svým blízkým, chvíli s nimi pobudou, užijí si jejich společnosti (i když živý o tom málokdy ví - naštěstí) a pak se duše zase vrátí zpět do záhrobí. Na hřbitovech se v té době lovit nesmí, protože se tam vyskytují "duchové - bojovníci", kteří mohou hříšníka potrestat a zabít.
Ve středověku velmi často docházelo k porušování těchto pravidel a duchové se občas krvesajům mstili za své smrti či zabití někoho blízkého, a tak se asi před 500 lety vládci krvesajů dohodli s duchy, že se během jejich svátků nebude lovit a duchové jim dají pokoj. Pokud ovšem nějaký pitomý krvesaj poruší pravidla, tak může být namístě popraven. To zní vážně mile.
Proč mě ušetřili? Protože jsem "mládě", jak mě ten duch nazval. No, alespoň vím, že příští rok budu doma a nebudu zlobit. :-) S duchy totiž žádné žerty nejsou.

Z archivu jsem odešla až po půlnoci, ale něco mi vrtá hlavou. Ten strážce archivu si mě nějak moc prohlížel. Sice se snažil být nenápadný, ale stejně na mě chvilkami až moc civěl. Proč? Určitě ne proto, že bych se mu líbila. V Praze jsem se už déle nezdržovala a vyrazila zpět do Klatov.
V noci jsem si u nádraží odchytla jednoho smradlavého bezdomovce a trochu ze z něho napila. Byl cítit močí a alkoholem, ale krev neměl zase tak špatnou. Ještě je docela teplo, tak jsem ho nechala ležet v křoví. Ráno si bude myslet, že má prostě jen velkou opici. :-)
krvesajka Anna
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama