23. prosince - Yetti?

23. prosince 2014 v 20:00 | krvesajka Anna |  Deník
Ještě za tmy, tak kolem páté ráno jsem dorazila hlouběji na Šumavu. Rozhodla jsem se, že Vánoce strávím letos v přírodě, takže žádný pohodlný hotel. Už jsou to roky, kdy mě Alexandr vzal do "divočiny" na lov. Tolik prostoru a zároveň tolik života. Je to úžasný pocit. Mé lovecké instinkty krvesaje se probudily a já dostala žízeň. Pár dní jsem se nekrmila, a tak si chci zalovit. Nebojte, žádní lidé, ale šumavská zvěř mi padne za oběť.


Rozhodla jsem se vydat na lov hned, a až pak si někde najdu úkryt. Přece jen nechci riskovat, že se usmažím na slunci někde v horách.
Zrovna když jsem zachytila vůni lišky, která běžela kolem a já vyrazila po její stopě, tak jsem po pár desítkách metrech zastavila a strnula. Ucítila jsem pach velkého zvířete. Přemýšlela jsem, co to může být, asi medvěda, ale mnohem silnějšího než bývá obvykle. Dál jsem nad tím už nepřemýšlela a lovecký pud zvítězil. Vyrazila jsem za kořistí a pach toho zvířete byl stále intenzivnější. Je na mýtině... Pak mě něco prudce udeřilo do břicha, až jsem odletěla několik metrů dozadu. Než jsem se vzpamatovala z šoku, tak jsem dostala ránu do hlavy a ztratila vědomí.

Ten samý den, jen někdy po poledni
Ležela jsem na kožešinách a strašně mě třeštila hlava. Ještě jsem měla zavřené oči, ale instinkty krvesaje mi říkaly, že jsem někde pod zemí, tedy v bezpečí před sluncem. Slyšela jsem praskat oheň a tep velkého srdce neznámého tvora, které pumpovalo hodně krve. Vážně jsem už měla žízeň a potřebovala jsem se napít krve.

Po chvíli jsem konečně otevřela oči a zvedla jsem se ze země. Byla jsem v jeskyni, cítila jsem pečené maso a pach velkého zvířete, podle kterého jsem ovšem nedokázala určit zvíře - z části medvěd, možná opice nebo člověk. Celé to bylo podivné. Byla jsem z toho nesvá.
Opatrně jsem vešla do přilehlé jeskyně, kde plápolal oheň a něco se peklo. Strnula jsem. U ohniště seděl obrovský tvor, silně ochlupený, ale záda měl dost vzpřímená.
"Tak ses konečně vzbudila. Měl jsem obavy, že jsem ti něco udělal," řekl přátelsky a otočil se ke mně.
Já jen zavrčela, ale rychle jsem se snažila uklidnit, s něčím takových bych v boji nejspíše prohrála. On vyskočil na nohy a zůstal stát. Oba jsme se podezřívavě prohlíželi a já byla vážně v šoku. Rozhodně se příliš často nestává, že spatříte Yettiho!

Stvoření u ohniště měřilo něco přes dva a půl metru, váhu jsem si neodvážila typovat. Postojem těla připomínal něco mezi gorilou a člověkem, ale chlupatý (šedivo-černé chlupy) byl jako medvěd. A rozhodně to byl samec, protože jeho pohlaví bylo patrné i v té záplavě chlupů.
Na hlavě měl srst kratší, v obličeji skoro žádnou. Nad lidskýma očima měl výrazné oblouky jako nějaký pračlověk. Nos byl opičí, ale co mě zaujalo, byla jeho pusa, která byla podobná lidské, jen přední zuby byly do špičky, asi k trhání masa.
"Yetti?" řekla jsem jen a dál na něho zírala.
On stočil oči v sloup a sedl si zúět k ohni. "Alespoň že jako lidé neutečeš s křikem Bigfoot," řekl a ukázal mi, abych si přisedla. Jeho hlas zněl hrubě, ale jinak to byl rozhodně lidský hlas.
Chtěla jsem mu vysvětlit, že nejsem člověk, ale on věděl, kdo jsem. S Krvesaji se již setkal, jen na Šumavě žádní nežijí a rozhodně by ho nenapadlo, že by ho nějaký z nich začal lovit. Za to jsem se mu omlouvala a přisedla si k němu k ohni. Konečně jsme se navzájem představili.

Jmenuje se Sergij a není yetti nebo bigfood, ale pochází z pradávného rodu Yettiemů, kteří pocházející ze Sibiře, ale postupně se rozšířili i po Evropě. Mají rádi hory, a tak jich ještě několik žije třeba v Alpách, tedy alespoň o nich Sergij ví. Oni se totiž dokáží vycítit, což se jim hodí během doby páření.
Je mu přes pět set let, ale Yettiemové se běžně dožívají i tisíce let. V posledních staletích ovšem začali mizet a už jich moc nezbývá.
Z jeho vyprávění jsem poznala, že mi nechtěl ublížit, jen se bránil ulovení, proto mě udeřil a omráčil. Klidně mě v tom lese mohl nechat na pospas osudu, kde bych mohla umřít, kdyby mě zastihlo slunce. Ale on mě odnesl k sobě do jeskyně a poskytl mi útočiště. Předpokládám, že příliš návštěv nemá. Odpoledne jsem si se Sergijem povídala a bylo to vážně příjemné.

Stále ten samý den, jen po setmění
Když se setmělo, tak jsem vyšla ven z jeskyně. Potřebovala jsem se napít, a tak se zaposlouchala do přírody kolem. Les byl plný života a na to, že byl večer, tak tady bylo hrozně hluku. Všude něco běhalo, lezlo nebo třeba letělo. Po jaké stopě se vydat?

Nakonec jsem si našla jednu srnku a napila se z ní. Její krev byla tak čistá a plná sil. Vzala jsem si jen trochu, abych jí neublížila a nechala jí běžet.
Pak jsem si uvědomila, že nejsem sama. Sergij stál za houštím a pozoroval mě. V očích měl zvláštní výraz, když vyšel ven.
"Tys ji nezabila," řekl a v hlase se mu ozývala otázka.
"Ne. Já nezabíjím. Není potřeba brát život jen kvůli potravě. Navíc ta srnka byla nádherná, tak proč jí usmrcovat," špitla jsem a on mi nabídl, abych u něho zůstala pár dní přes Vánoce. Trochu jsem se divila, že on slaví Vánoce, ale souhlasila jsem, alespoň poznám jiné zvyky. Něco mi říkalo, že se mi nebude chtít odjet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama