5. prosince – lovec na Mikuláše...

10. prosince 2014 v 19:00 | krvesajka Anna |  Deník
Dokončuji resty, takže dnes si přečtěte události ze dvou dnů, které ovšem spolu úzce souvisí. ;-)

4. prosince
Víte, že bych na nějakého lovce už dávno zapomněla a užívala si krvesajského života na malém městě, kdyby ovšem v jedenáct hodin dopoledne nezazvonil zvonek na dveřích. Zrovna jsem si četla, tak jsem se neochotně zvedla od knihy a šla otevřít. Příště se raději nejdříve podívám do kukátka.


Trhnutím jsem otevřela dveře a strnula. Rychle jsem se vzpamatovala a přepadla mě zvědavost. Na chodbě stál chlapík v dlouhém plášti, asi kolem čtyřiceti. Byl to ten samý, co se na mě vyptával paní Horáčkové.
"Přejete si?" zeptala jsem se mile a usmála se na něho.
On si mě změřil pohledem a vypadal velmi překvapeně. Já se na něho stále usmívala a on otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale žádný zvuk z něho nevyšel.
"To je omyl," procedil nakonec mezi zuby, které byly nažloutlé a jeho dech páchl po cigaretách. Pak se otočil a odešel pryč.
Zavřela jsem dveře a vstřebávala jeho odér, ten už dokážu najít kdekoliv, ale dnes v noci ne. Raději ho nechám uškvařit v jeho vlastních chybách. Je to lovec - začátečník, který o lovu upírů ví jedině z filmů či knížek a to je skvělá zpráva, tedy jen pro mě. On už dlouho žít nebude, ale jeden den života mu ještě dám.


5. prosince
Dnes je Mikuláš a já jsem původně večer nechtěla nikam chodit. V ulicích budou pobíhat "pekelníci" s Mikuláši a anděli. Krásný svátek na strašení dětí. Loni jsem si na jednom mladém čertíkovi moc pochutnala, ale letos jsem vážně chtěla zůstat doma.
Jenže jsem přemýšlela o tom lovci a v nose mi šimral jeho pach. Měla jsem sto chutí ho sprovodit ze světa, ale takhle rychle mu to nedopřeju. Mám chuť si hrát. On si ještě myslí, že je kočka a já myš, ale brzy pozná, že se role obrátili. Vlastně mi ho je i líto. Nikdy nedostane šanci získat zkušenosti, aby se z něho stal opravdový lovec.

Kolem osmé večer jsem vyrazila do ulic a hledala lovce. Všude bylo cítit velké množství lidí, přece jen dnes tu byli děti, jejich rodiče a "maskovaní" čertíci, andělé a Mikuláši. Ještě nyní jsem na někoho z nich narazila. To mi ovšem nevadilo, spíše o to větší zábava to byla. Už delší dobu jsem nikoho nestopovala. :-)
Našla jsem ho nahoře na Plánické ulici v autě. Podle toho, jak to vypadalo uvnitř, tak v něm hodně často spal. Nevšiml si mě a já ho pozorovala ze střechy domu. Zapaloval si jednu cigaretu za druhou a bylo vidět, že je nervózní. Čeká snad na někoho? A na koho? Nebo snad na mě? Otázek jsem měla spoustu, ale odpovědi nepřicházeli.

Asi po hodině ještě pořád seděl v autě, čekání mě už unavilo, tak jsem slezla ze střechy na chodník. Chtěla jsem pana "Lovce" vyzkoušet, a když nedaleko vyšel chlapík ze vchodu, tak jsem ho ovlivnila vůlí a prošla jsem s ním kolem lovcova auta. Ten na mě civěl jak vyoraná myš a já měla co dělat, abych se nezačala smát.
Lovec vyskočil z auta a máchal přede mnou dřevěným křížem, div se sám nepraštil do hlavy.
Zírala jsem na něho (přiznám se, že tohle jsem vážně nečekala) a dělala jako bych netušila, o co mu jde. A jemu začalo docházet, že tady s křížem asi příliš nepochodí.
"Odstup, stvůro!" zařval a šťouchl do mě tím dřevěným křížem.
"No, dovolte!" vykřikla jsem a probodla ho pohledem. Co si ten človíček jako myslí? Že do mě může dloubat klacíkem? Na to jsme už snad trochu velcí.
Poslala jsem mužský doprovod domů a lovec začínal ztrácet nervy. Z brašny vytasil dřevěný kolík. Na první pohled jsem poznala, že je nejspíš ze smrku. To někde rozřezal vánoční stromek? U takového podivína bych se ani nedivila.
Máchal tím kolíkem kolem mě a já přemýšlela, zda mu mám poradit, že by mi ho měl vrazit do srdce, ale nakonec jsem ho nechtěla příliš provokovat. Bylo evidentní, že je to magor.
"Nevím, o co vám jde, pane, ale já jdu domů," řekla jsem a chtěla odejít.
On mě však popadl za ruku a vrazil mi kolík přímo do břicha. Dřevo bylo dost ostré, takže mi zajelo do kůže a já cítila, tak vniklo mezi střeva. Sykla jsem bolestí a vyndala si kolík, v ruce jsem měla krev. (Krvesajové opravdu krvácí, jen se rychle mohou zahojit.)
"Pane lovče, ten kolík patří do srdce, kdybyste to náhodou nevěděl," procedila jsem mezi zuby. V puse mi vyschlo a já začínala mít velkou žízeň, která se každým okamžikem zvětšovala.
On něco koktal a já ho zatáhla do keřů, kde jsem se přestala ovládat a zakousla se mu do hrdla. Rukou jsem mu držela pusu, aby nemohl křičet a pila jeho krev. Chvíli se vzpíral, ale pak ochabl a čekal na smrt. Já sála jeho krev dál, která sice nechutnala nic moc, ale moje zranění se uzdravovalo, až se zacelilo. Když už jeho život visel na vlásku, tak jsem mu zlomila vaz, jen to křuplo. (Krvesaj nesmí pít krev z mrtvoly, sice ho to nezabije, ale je to pro něho jed, který ho oslabí.)
Tělo jsem naložila do auta a odjela s ním ke hřbitovu. Odvlekla jsem ho dolů k Ferdinandovi. Několik dní jsem za ním už nebyla, ale protože jsem mu přinesla "baštu", jak to sám okomentoval (co jiného jste čekali od ghoula), tak se ani nezlobil. Co se stane s mrtvolou lovce, už nechám na něm. V tomhle je velmi výhodně mít za přítele ghoula, protože ten sežere naprosto všechno a zbytky zetlí bůhvíkde.

Byl to sice perný den, ale cítím se skvěle. Měla jsem chuť pověsit lovcovu mrtvolu na Černou věž, aby všichni viděli, že tohle je moje město, ale pak jsem to raději zavrhla a šla domů. :-) Ani nevím, kde se to ve mně vzalo. Není to první člověk, kterého jsem zabila, ale už dlouho se mi nestalo, že bych se tahle přestala ovládat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama