14. února, aneb jak jsem se stala krvesajem

14. února 2015 v 22:14 | krvesajka Anna |  Deník
Přiznám se, že jsem v lednu byla trochu líná, ale ono se nic nedělo, tak proč vás zatěžovat nic neříkajícími žvásty, proto toho sem do mého deníku moc nepřibylo. Sledovala jsem nějaké filmy a seriály, četla knihy, takže se můžete těšit na další vsuvky vložené mezi stránky deníku. Ale proč tady dnes vlastně píšu? Dnes mám krvesajské narozeniny, tedy ne že bych je jakkoliv slavila, ale vždy mi na Valentýna ovládne trocha melancholie. 14. února 2001 mě totiž Alexandr přeměnil v krvesaje a já musela všechno opustit. Nadešel čas, bych se rozpovídala o své přeměně...

Nebudu vám lhát, stát se krvesajem není jednoduché, ani příjemné. Zapomeňte na všechny romantický žvásty a připravte se na bolest, která se nedá představit. Budete umírat, a také se klidně může stát, že se něco podělá a vy skutečně umřete. Jenže co s tím naděláte? Krvesaj se vás nikdy (tedy většinou) nezeptá, jestli o přeměnu stojíte, prostě vás přemění a vy se s tím musíte smířit...


Byl Valentýn (14. 2., kdyby někdo nevěděl) roku 2001 a já měla rande. Měla jsem úzké džíny, tričko a přesto zimní bundu. Foukal vítr a já si přitáhla bundu až krku. Hynek byl skvělý, bylo mu dvacet (stejně jako mě), měl pěknou postavu a velký smysl pro humor. Tehdy jsme spolu chodili už tři roky a já cítila, že jsem s ním už jen ze zvyku. Zamilovanost byla prostě pryč, ale stejně jsem ho měla ráda. Pozval mě na večeři, přinesl mi rudou růži a strávili jsme spolu krásný večer. Na rozloučenou mi dal velkou pusu a šla domů, protože jsem slíbila mámě, že budu brzy doma. Ale domluvili jsme se na další večer, kdy budu spát u něho v bytě a pořádně si to spolu užijeme. Hynek mě chtěl doprovodit, ale bydlel na opačném konci Brna, takže jsem ho odmítla a šla sama. Touhle cestou jsem chodila často, tak čeho bych se měla bát. Co by se mi mohlo stát?
Teď když nad tím přemýšlím, tak jsem mohla ještě žít jako člověk, anebo taky ne. Alexandr by klidně mohl zabít Hynka. Jak by to všechno dopadlo, kdybych šla k Hynkovi domů? Jenže se to stalo a já na tom nemohu už nic změnit. Bohužel.

A tak jsem šla parkem, bylo po deváté večer a já pospíchala, protože jsem měla zpoždění. Doma jsem řekla, že tam budu v devět. No, co, zbývala mi cesta rychlou chůzí asi patnáct minut a byla bych doma.
Procházela jsem uličkami a náhle měla divný pocit. Pozoruje mě snad někdo? Rozhlídla jsem se kolem, ale zároveň si pomyslela, že je to jak z béčkového hororu. Jaká ironická poznámka, že? Kdybych jen tušila, že mám pravdu.
Přidala jsem do kroku a náhle uviděla proti mně jít dobře oblečeného asi padesátiletého muže. Bylo na něm cosi divného, ale těžko se to popisuje. Šla jsem dál a vzdálenost mezi námi se zkracovala. Díval se mi do očí, ani nevím proč, ale usmála jsem se na něho a on mi úsměv opětoval. Měla jsem pocit, jako bych ho znala, ale přitom jsem o v životě neviděla. Zamyslela jsem se... A v tom ucítila bolest. Pevně mě svíral a přitom mi sál krev z krční tepny. Byl opravdu rychlý. Než jsem si uvědomila, co se vlastně děje, už jsem upadala do mdlob. Vzal mě do náruče, jako bych byla peříčko a někam mě nesl.

Když jsem procitla, byla jsem v nějaké místnosti bez oken. Byla jsem tak slabá, že jsem se ani nepokoušela vstát. Jen jsem se opřela o zeď a malátně se rozhlížela. Netuším, kde se vzal, ale najednou stál u mě a znovu mi kousl do krku.
"Jen klid, maličká, brzy bude po všem," zašeptal mi do ucha, ale já neměla strach. Cítila jsem se tak klidně, jako bych se pro tuto chvíli narodila.

Umírala jsem. Řeknu vám, že je to hodně blbý pocit, když ležíte na zemi a cítíte, jak z vás vyprchává život. Srdce se zastavovalo a celkově se mé tělo podobalo porouchanému stroji, který se brzy zadrhne. Řízl se do ruky a mě taky, krve se propojily a já ucítila tu bolest.
Spalovala mi celé tělo i vnitřnosti, šířila se mou krví a já křičela (nebo jsem si alespoň myslela), ale bolest se dál rozpínala v mém těle, už jsem dál nemohla. Přála jsem si zemřít, jenže smrt už o mě nestála. Nastoupily křeče a já měla pocit, že mi snad odpadne maso z kostí. Orgány sebou podivné cukaly a já si myslela, že to nemůžu přežít. V tomhle stavu jsem zůstala několik hodin a celou dobu se ode mě Alexandr nehnul. Do průběhu proměny nezasahoval, jen mě pozoroval a v případě nouze mě přidržel, abych si v záchvatu křečí něco neudělala
Co se to se mnou děje? Kdo je ten muž? A co je zač? Podobné otázky mi během proměny poletovaly v mysli, ale já neměla sílu nějakou vyslovit.

Procitla jsem do nového života. Svět mi najednou přišel tak jiný. Všechny smysly se mi vylepšily a já snad slyšela i trávu růst. Jenže pak se dostavila žízeň a Alexandr do místnosti přivedl člověka. Byl to nějaký mladý bezdomovec. Řízl ho do ruky a krev vytryskla na podlahu. Nedokázala jsem odolat vůni krve. Přestože se mi to zdálo odporné, tak jsem se na toho mladíka vrhla a sála mu krev. Uvnitř sebe jsem ucítila ostrou bolest, která však po chvíli zmizela a já se oddala chuti krve. Byla tak úžasně dobrá!

Alexandr si pak přisedl a všechno mi řekl. Nejdřív jsem mu nechtěla věřit, jenže ono to tak do sebe zapadalo, že jsem věděla, kým jsem se stala. Pár dní mě držel v tom sklepě a já se učila novým způsobům. Napadlo mi, že bych se vrátila domů, ale Alexandr to zavrhl. Musím všechno opustit a odjet. Člověk Anna je mrtvá, nyní jsem krvesajka Anna.

Odvezl mě do Klatov, kde jsem se učila lovit a ovládat se. Asi po roce mě můj stvořitel opustil. Prý dál už musím jít sama. Od té doby jsem o něm neslyšela, jedině když Diego s Karlosem něco málo vědí. To jsou krvesajové bydlící v Brně, pomohli Alexandrovi s mým přesunem do Klatov.

Zrození nového krvesaje by měl mít na starosti zkušený a starý jedinec, který své instinkty lovce už naprosto ovládá. Já měla štěstí, že si mě vybral Alexandr, kterému je kolem dvou tisíc let. Za svůj život stvořil několik "dětí", takže věděl, co dělá. Ono se toho může hodně zvrtnout a spousta přeměn se vůbec nepovede.
Nejhorší je, pokud nového krvesaje tvoří jiný mladý krvesaj, tedy za předpokladu, že se to povede. Je jedno, co ho k tomu vede, jenže stěží ovládá sám sebe a novorozeného s největší pravděpodobností nezvládne usměrňovat. Odnesou to nevinní lidé, Páni území (třeba toho města) musí zasáhnout a zabít je oba. Krvesajové na sebe nesmí příliš upozorňovat, aby se lidé nedozvěděli o naší existenci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Storycollector Storycollector | 15. února 2015 v 19:12 | Reagovat

Má takový krvesaj někdy chuť podívat se na horror, třeba právě s upíří tématikou? A napíšeš někdy proč tě ten Alexandr přeměnil? Vycítil v tobě nějaký potenciál za tu chvilku, co tě spatřil nebo dodržoval nějakou kvótu. ;-)

2 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 20. února 2015 v 14:33 | Reagovat

Zajímavé. Stát se krvesajem na Valentýna.... Romantickéé :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama