23. dubna – útok

24. dubna 2015 v 7:00 | krvesajka Anna |  Deník
Chtěla bych všechno ignorovat, Kleventin to už asi vzdal a pár dní se neozval. Že by tady konečně zase zavládl klid a mír? Vážně bych tomu chtěla věřit, ale copak to jde? Ráno jsem totiž procitla z odpočinku, sice nespím, ale mohu šetřit síly. Nejdřív mi nedošlo, co zaujalo mé smysly, ale po několika minutách jsem měla jasno. V Klatovech je cizí krvesaj. Musel přijet před rozbřeskem a někde se ukrýt, protože teď už prosvítává slunce. Tolik bych chtěla vyrazit na lov a zabít ho, ale nechci riskovat, že se usmažím na slunci a zbyde po mě jen nepořádek na chodníku. Takový konec není zrovna příjemný.
Celý den jsem byla jako na trní a přemýšlela, o co tomu krvesajovi jde. I když mi vcelku bylo jasné, že za tím bude Kleventin. Já toho parchanta vážně jednou zabiju a vychutnám si to.


Po setmění jsem vyrazila do ulic a brzy našla stopu, která vedla na Hůrku. Vyběhla jsem kopec a našla ho. Byl to vysoký chlápek s prošedivělými vlasy v obleku, cítila jsem z něho stáří. Jakou mám šanci?
Chtěla jsem se na něho vrhnout, ale zastavil mne jeho úlisný pohled. Stál opřený o strom a usmíval se. Tady něco nehraje. A v tom jsem ucítila ještě něco, co sem rozhodně nepatřilo, a to pach vlkodlaka. S jedním jsem se už utkala, ale tohle bylo daleko silnější... Je jich víc!
Dva lykani v lidské podobě se z nenadání objevili vedle mě, ani jsem nestačila zareagovat. Chytili mě a já s nimi bojovala, jenže oni byli o dost silnější. Přirazili mé tělo ke stromu a pevně drželi. Zavrčela jsem bezmocí a nezbývalo než čekat, co bude dál. Krvesaj se usmál ještě víc a přistoupil k nám.
"Nechápu, co je na ní tak zvláštního," podotkl krvesaj zamyšleně a já nechápala, o čem mluví. Řízl se do ruky, a pak mi přiložil ránu k puse. Já tu krev pít nechtěla, tak jsem schytala několik ran a sesunula se k zemi, kde mi nakapal svou krev do úst.
Jakmile jsem ucítila chuť krve, tak mě ovládla žízeň a já jí začala polykat. Byla chutná a plná síly, krvesajovi je necelých pět set let a jmenuje se Dmitrij. V mysli se mi objevovaly útržky jeho vzpomínek, což je divné, jelikož jen staří krvesajové dokáží vnímat vzpomínky z krve. A pak jsem spatřila jednu z posledních Dmitrijových vzpomínek: Poslal ho Kleventin, aby mi dál napít své krve. Cože?! Co se tady děje?

V tom okamžiku jsem se přestala ovládat. Chtěla víc krve, pokud možno všechnu. Už mi nestačila ta, která vytékala z rány. Začala jsem se mu sápat po krku, až jsem se do něho zakousla a hltala krev dál.
"No tak, zadržte ji, vy pitomci!" zařval Dmitrij, protože pochopil, že nyní mám velkou sílu z jeho krve.
Jeden z lykanů mě chytil za ruku, ale já se k němu otočila a odhodila ho stranou. Už jsem se vůbec neovládala a chtěla jsem jediné - zabíjet. Vlkodlak na mě skočil, ale já ho udeřila do hlavy a ozvalo se křupnutí, sesunul se, držíc se za hlavu, k zemi a já odrazila útok druhého vlkodlaka. Nechtěl se vzdát, jenže jsem mu rukou prorazila hrudník. Kupodivu to šlo vcelku snadno. Když jsem z něho vyndala ruku, tak jsem ve své dlani svírala jeho srdce. Zakousla jsem se do něho. Lykanská krev chutná jinak, tak nějak divoce. Mňam!
Vycucla jsem krev ze srdce a otočila se ke krvesaji, který šokovaně dřepěl na zemi a držel se za krk. Než se stačil vzpamatovat, tak jsem byla u něho a už jsem sála krev z jeho hrdla. Příliš jí už neměl, takže bylo brzy po všem. Ležel bezvládně na zemi a já ho tam nechala. Pokud se rychle vzpamatuje, tak přežije anebo ho ráno zabije slunce.
Za zády jsem slyšela tlukoucí srdce. Otočila se a na zemi ležel vlkodlak, ten, co jsem ho praštila do hlavy. Asi jsem nakřápla lebku a má krvácení do mozku. Šla jsem k němu a zakousla se do jeho hrdla. Jeho krev byla skutečně chutná a tak jsem ho vysála téměř do sucha.

Chtěla jsem odejít, ale naštěstí jsem se trochu vzpamatovala. Přece tady nemůžu nechat tři těla, a kdyby se Dmitrij náhodou vzpamatoval, tak bude potřebovat hodně krve a já nemůžu dovolit, aby se mi po městě potloukal hladový krvesaj. Od známého, který bydlí nedaleko, jsem si půjčila auto a odvezla ty tři těla ke hřbitovu. Zatáhla je k Ferdinandovi, který z toho neměl radost. Až nyní jsem si vzpomněla, že jsem ještě nezničila tělo sukuby. Ferdinand je ghoul, takže vlkodlaky zblajzne, ale sukuby i krvesaje se nedotkne. Sukubu jsem pohřbila, ale krvesaje před tím ještě probodla srdce kůlem a pak pro jistotu rozsekala na kusy. Zbytky těla Ferdinand pohřbil na hřbitově.

Doma jsem se osprchovala a přemýšlela o své situaci. Proč Kleventin chce, abych pila krvesajskou krev? Co má v plánu? Jenže nyní v sobě mám velké množství staré krve krvesaje a nepotřebuji, abych zase začala šílet, takže musím na Šumavu za Sergijem.
Před chvílí jsem se ubytovala v hotelu a večer vyrazím k němu do jeskyně, snad mě nevyhodí...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama