25. – 28. března – Touha po krvi

4. dubna 2015 v 22:30 | krvesajka Anna |  Deník
25. března
Něco se mnou je, nebo jsem zamilovaná. Nemůžu na Kleventina přestat myslet. No, ono to ani nejde, když mi každý den pošle kytici rudých růží. Navíc jsme si začali psát emaily. Připadám si jako nějaká puberťačka. Netušila jsem, že mě to ještě někdy potká. Pubertu jsem přežila docela v pohodě, i když jsem samozřejmě prožila první lásku a vše s tím spojené. Ale proč teď a zrovna Kleventin, vládce Plzně? Co mě to popadlo?

26. - 27. března
Večer jsem to už nevydržela a nasedla na vlak směr Plzeň, musím Kleventina vidět! Nic mi nedávalo smysl, bylo to jako by mi k němu něco táhlo. Jen se obávala, co způsobuje tato přitažlivost. Mám se po tom vůbec pídit, nebo to raději nechat plavat?


Kleventin mě přivítal ve svém sídle sklenkou čerstvé krve, která chutnala skvěle. Až nyní jsem si uvědomila, že jsem se od setkání se sukubou vůbec nekrmila. Jak jsem mohla zapomenout na žízeň po krvi? Co se to se mnou děje?
Vládce Plzně si všiml mého zadumání a nabídl mi malé rozptýlení. Nedaleko se konají krvesajské večírky, a tak mě na jeden z nich vzal, jen jsem se musela převléknout do šatů, které mi Kleventin zapůjčil. Byly dlouhé, splývané z rudého sametu. Přiznám se, že na něčem podobném jsem byla poprvé v životě a lidi by tato společenská událost jistě zhnusila, ale mně se tady líbilo. Krev zde tekla ve fontánách a každý si mohl vzít, kolik chtěl. Navíc tu bylo několik ovlivněných lidí, kteří sloužili jako chutný aperitiv. Kleventin se vzdálil a já se decentně vrhla na krev, kterou jsem hltala plnými doušky a užívala si společnost jiných krvesajů. Což pro mě bylo hodně neobvyklé, já vždy žila jako samotář, protože můj stvořitel Alexandr mi nikdy jiný život neukázal. Proč by mne chtěl o tohle všechno ochudit?

V noci po večírku jsme šli ke Kleventinovi do sídla, rozhodně nežije v žádné chatrči a rád se obklopuje přepychem. Ale nebudu tady zdržovat popisováním interiérů snobských krvesajů. Opět jsem se s Kleventinem vyspali, šlo o sex plný vášně a já se plně oddala smyslům krvesaje, k čemuž mě přemlouval sám Kleventin. Prý se až příliš držím na uzdě, tak se mám uvolnit a převzít iniciativu. Tak jsem to udělala a něco se stalo. Přestala jsem se ovládat a během vrcholu všeho jsem se mu zakousla do krční tepny. Vůbec mi to nepřišlo divné a spolkla jsem tři plné doušky jeho krve. Pak mi odtrhl a zašeptal mi do ucha: "Musíš dávat pozor, maličká." Vážně jsem se musela přemáhat, abych se na něho opět nevrhla. Až nyní mi docházelo, co jsem to vlastně udělala. Ale nejhorší na tom bylo, že mi jeho krev zachutnala.

Nad ránem jsem se trochu napila krve, kterou měl Kleventin u sebe v ložnici, byla to čerstvá lidská krev, ale já ji div nevyplivla. Co se to k čertu děje? Podívala jsem se k posteli, kde se rozvaloval odpočívající Kleventin a ucítila jsem jeho krev. Voněla tak intenzivně, že bylo těžké odolat. Proto jsem si sbalila svou tašku a vyplížila se ven. Ještě nesvítalo, takže jsem se stihla vrátit do Klatov a zavřít se u sebe v bytě.

Přes den jsem se snažila odpočívat, ale nedokázala jsem se uvolnit. Navíc, když jsem zavřela oči, tak se mi v mysli objevovaly různé obrazy či výjevy, ale nebyly to moje vzpomínky. Nevěděla jsem, co se to děje. Ano, hodně staří krvesajové dokáží převzít s vypitou krví i vzpomínky oběti, ale já jsem na to příliš mladá. Nic nedávalo smysl a já se dokázala soustředit. Proč jsem jen pila tu Kleventinovu krev? Krvesaj nesmí pít krev jiného krvesaje, to je zakázáno a porušení se přísně trestá. Ale Kleventina to neudivilo, proč?

Večer jsem měla děsnou žízeň, ale krev, co jsem měla doma, mě nedokázala nasytit. Ve městě jsem lovit nechtěla, abych náhodou někoho nezabila, tak jsem vyrazila do pár kilometrů vzdálené vesnice, kde se na louce páslo stádo krav.
Když je tam viděla, pozorovala jsem je očima lovce, ale nedokázala jsem najít ztracenou koncentraci. Vrhla jsem se na nebohou krávu a sála její krev, celé stádo uteklo pryč, ale dvě telata zůstala u matky, kterou jsem měla já. Zavrčela jsem a rozsápala oběma hrdlo. Jejich krev chutnala dobře, byla ještě mladá a plná síly, ale mojí žízeň to moc neukojilo. Alespoň jsem se začala ovládat.
Nožem jsem mrtvým kravám vyvrhla vnitřnosti, aby si hospodáři mysleli, že je tady nějaký šílený pytlák. A odjela domů, kde jsem se osprchovala a šla opět odpočívat. Ale svůj dřívější klid jsem nenašla.

28. března
Cítila jsem, že musím vypadnout z města, a napadl mě Sergij. To je Yettiem, který žije na Šumavě a já se s ním setkala 23. prosince, dokonce jsem u něho prožila krásné Vánoce a Silvestr. Od té doby jsem za ním nebyla, takže jsem měla důvod ho navštívit.

Těsně před rozedněním jsem konečně dostala až k jeho jeskyni, docela jsem se modlila, abych si dobře pamatovala cestu, ale dorazila jsem v pořádku. Sergij spal v zadní části zabalený do kožešin, nechtěla jsem ho rušit, tak jsem si u ohniště nechala batoh a šla se ven ještě nakrmit. Odchytla jsem si statného srnce a pořádně se z něho napila, měla jsem co dělat, abych ho nechala běžet. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem se za ty tři měsíce hodně změnila. O Vánocích jsem se tady klidně krmila na zvěři a nechávala je žít, jen si cucnout a nechat jít, ale nyní bych chtěla všechno zabíjet. Odkdy jsem začala zabíjet pro potravu?

V jeskyni na mě už čekal Sergij a byl zvědavý, proč jsem ho po takové době poctila návštěvou. Už si myslel, že jsem na něho zapomněla. Řekla jsem mu, že se tu potřebuju uklidnit, i to, že jsem se napila krvesajské krve. Yettiem se zhrozil a prosil mě, abych už nikdy nepila krev jiného krvesaje, prý to není správné a Kleventin to se mnou nemůže myslet vážně. To mi ovšem už také došlo, jen pořád nechápu tu mou posedlost a nutkání ho vidět.
Sergij mi řekl abych se posadila a pak se řízl do ruky. Já se na něho vyděšeně podívala, ale on řekl jen: "Pij! A pořádně!" Cítila jsem vůni jeho krve a přisála se na ránu, několik doušků mi stačilo, abych viděla jeho vzpomínky. Nějaký vysoký krvesaj zavraždil jeho matku a malého Sergije nechal žít s tím, že jednou dodá sílu jeho královně. O tom mi Sergij vyprávěl na Štědrý den, ale vůbec mi to nedávalo smysl.
Náhle jsem se chytila za hlavu a znovu mi v mysli poletovaly Kleventinovo vzpomínky, najednou začaly dávat smysl. To on tam na podzim poslal toho vlkodlaka, i toho lovce - amatéra, a hlavně tu sukubu. Jenže šlo jen o útržky, které jsem nechápala. Proč by to dělal? O co mu jde?
Když jsem přišla k sobě, jelikož jsem musela omdlít, tak jsem si uvědomila jednu základní změnu, neměla jsem žízeň po krvi. Ptala jsem se Sergije, proč mi dal napít své krve, ale on řekl jen to, že k tomu nemá co dodat. Cítila jsem, že tu už nejsem vítaná a večer odjela zase zpět do Klatov.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama