1. - 2. června - Velký archív potřetí

9. června 2015 v 21:52 | krvesajka Anna |  Deník
1. června
Po setmění jsem se rozloučila se Sergijem a odjela do Klatov, nějak mám toho schovávání už dost. Nejdřív jsem si zběžně oběhla město, ale nikoho cizího jsem necítila, tak jsem zaskočila na návštěvu k Ferdinandovi pod hřbitov. Netuším, co to tam měl za tlející tělo, ale šíleně smrdělo, až se mi udělalo špatně. Proto jsem mého kamaráda ghoula jen pozdravila a raději zase vyběhla ven na čerstvý vzduch. Vážně by si v tom svém doupěti měl pořádně vyvětrat, ale poučovat ghoula nemá smysl. Neříkám, že jsou hloupí, ale spíše dost natvrdlí.

Prošla jsem se v ulicích okolo náměstí a užívala si klidu. Lidé kolem spěchali domů nebo někam jinam a já nasávala jejich vůni. Od té doby, co jsem se napila více krvesajské krve, tak vnímám okolí mnohem intenzivněji než kdy předtím. Ale co je nezvláštnější, tak se nepotřebuji krmit tam často. Stačí mi, abych se napila trochy krve jednou týdně, a cítím se skvěle. Nikdy jsem se vlastně tak dobře necítila, ale po mé přeměně v krvesaje.
Přemýšlím o tom, proč mě Alexandr vlastně přeměnil. Proč si vybral právě mě? Říkal, že mu někoho připomínám, ale je to vůbec pravda? Začínám pochybovat o všem, co jsem doposud znala. Co když je můj život jen jedna velká lež?


2. června
Na zdlouhavé plánování jsem nikdy nebyla, takže jsem po setmění nasedla do vlaku a odjela do Prahy. Prostě jsem se rozhodla, že se nebudu objednávat, aby nemohli kontaktovat Kleventina a raději do archivu vniknu násilím. Potřebuji nějaké odpovědi!
Po jedné v noci jsem stanula před oprýskanou budovou a vešla dovnitř. Pravdou je, že v téhle staré barabizně by nikdo Velký archív nehledal.
Na vrátnici byl ten milý stařík, který se usmívá a je vidět, že je dlouhodobě pod vlivem krvesajů. Hned se objevili dva strážní. Hned mi bylo řečeno, že nejsem ohlášena, takže mám odejít a nejdříve se objednat. Na to jsem se jen pousmála. Procedila jsem mezi zuby, že nikam nejdu. Chtěli na mě skočit, ale já byla rychlejší. Prvního jsem chytila pod krkem a zakousla se do něj. Byl to mladý a silný jedinec, jeho krev chutnala báječně. Druhý vytáhl šavli a chtěl mě asi rozsekat. Vytrhla jsem mu sečnou zbraň z ruky a vrazila mu ji do břicha. Rozkrojila jsem ho snadno, až se mu střeva válela na mramorové podlaze. Chudák si je chytal a snažil se je nacpat zpátky. Tak jsem mu usekla hlavu, aby se netrápil.
Podívala jsem se na staříka ve vrátnici, krčil se za stolkem. Byl to člověk a díval se na mě jako na nějakou zrůdu. A měl pravdu. Co se to ze mě stalo? A může za to ta přeměna, nebo to celou dobu mám v sobě?
Chtěla jsem useknout hlavu i prvnímu krvesaji, který bezvládně ležel na podlaze s prokousnutým hrdlem, když v tom do haly vešel správce archívu a byl dost nervózní. Pousmál se, ale těkal očima po tom svinčíku v hale.
"Jen klid, slečno Anno," pronesl klidným hlasem, nebo se o to alespoň snažil.
"Mám vás zabít, nebo mi řeknete, co chci vědět?" zeptala jsem se ledovým hlasem a on sebou škubl. Došlo mu, že to myslím smrtelně vážně.
"A co přesně chcete vědět? Ve vaší hlavě je takový binec, že se v ní nevyznám," poznamenal a já se pousmála.
"Řekněte mi víc o Dragonovi a jeho královně!" přikázala jsem, až sebou znovu trhl, ale pak ukázal na výtah a společně jsme spolu sjeli do sklepení.
U jedné prosklené buňky jsme se zastavili a on ji pomocí svého otisku dlaně otevřel. Uvnitř bylo několik řad regálu s knihami, nebo spíše svázanými ručně psanými spisy. Správce vylezl po žebříku a po chvíli zase zlezl a v ruce držel starou tlustou knihu.
"Takže, slečno Anno, Dragon se ujal vlády na krvesaji přibližně kolem roku 2000 př. n. l., ale ještě předtím mu trvalo několik desetiletí, možná staletích než zkrotil a sjednotil náš druh," začal mi říkat, ale já ho přerušila, protože jsem chtěla vědět, co je Dragon zač. Správce se zamračil, ale nakonec pokýval hlavou.
"Dragon není krvesaj, ve skutečnosti se jedná o druh mutace mezi krvesajským božstvem Lamarem a drakem. Božstvo Lamar byl velmi krvežíznivý a pil krev lidí, stejně jako démonů nebo jiných nadpřirozených bytostí. A tak se jednou napil z dračí saně. Zemřela, jenže jeho božské sliny se jí nějak dostaly do oběhu a změnila její nenarozené mládě. Došlo k nějaké odchylce, čili mutaci a z jejího mrtvého těla se vydral kříženec dvou dokonalých bytostí. Dragon má sice podobu Lamara, tedy vypadá jako člověk, ale zároveň se dokáže z části přeměnit i v něco podobného jako je drak. Hlavní fakt je ten, že v té "dračí" podobě má i křídla. Dragon měl dar nakazit své oběti, ze kterých sál, a tím vytvářel první krvesaje, nebo řekněme Pra-krvesaje, protože oni měli i zbytky dračí krve, tudíž byli i oni kříženci, ale slabší. Dragon je zabil a postupně se naučil vytvářet krvesaje, tak jak je známe dnes a tím se stal Praotcem rodu."
Trochu jsem zamrkala, jelikož jsem čekala všechno možné, jen tohle ne. Takže Dragon byl kříženec a chtěl, aby se "tou" proměnou k němu jeho královna přiblížila.
"A jaké měl schopnosti, nebo spíš slabiny?" ptala jsem se dál.
"Jestli myslíte, jak se dal zabít, tak taková možnost, pokud vím, neexistuje. Slunce ani posvěcené předměty mu nevadily, dokonce ani osikový kůl do srdce s ním nic nedělal. On je skutečně nesmrtelný, což je nejspíše pozůstatek po jeho božském otci."
No, tak to jsme už totálně v prdeli. Jak ho mám zastavit, když nelze zabít? Pak jsem se tedy raději zeptala na Dragonovu královnu.
Správce opět vylezl na žebřík a okamžik hledal, pak slezl s knihou. Otevřel ji a chvíli hledal. A mě napadlo, jestli zná nazpaměť všechny knihy v archívu, ale to už si odkašlal a ukázal do knihy. Chtěl něco říci, ale v tom jsem ucítila palčivou bolest z hrudi.
Kleventin zařval: "Nééé!!!" A já se po něm podívala, v očích měl vyděšený pohled. Vše jsem vnímala jak ve zpomaleném filmu.
Co mě to píchá u srdce? Proboha! Z hrudi mi trčel kolík a já cítila, že je z osiky. (Neptejte se mi, jak jsem to cítila.) Jak je možné, že jsem naživu? Zasáhl mě totiž přímo do srdce. Zařvala jsem a vytáhla ho ze sebe. Bolelo to jako čert, ale cítila jsem, jak se mi rána hojí. Opřela jsem se o stolek a v tom mě v knize upoutala rytina.
Úplně jsem zapomněla na nějakou bolest a zírala na ni, jako bych před sebou viděla ducha. Na ní byla žena, která vypadala přesně jako já, jen měla delší vlasy, sahaly jí až po pas, já je mám jen pod ramena. Jak je to možné?
Začetla jsem se do latiny pod rytinou, kde stálo, že je to Dragonova královna Adelaida. Přeskočila jsem nějaké řádky a přečetla si, že po té prokleté proměně se vyžívala v krvi a zabíjení, ale také byla téměř nezranitelná. Nezabilo jí ani slunce, ani osikový kůl, mohla jedině shořet a to se jí také přihodilo. Lidé jí upálili, protože zabíjela všechno v okolí a byla příliš nebezpečná. Dragon tomu tenkrát nedokázal zabránit a proto od té doby, hledá její nástupkyni.
Byla jsem v šoku a zírala na řádky v knize. Kleventin ke mně přistoupil a začal mě utěšovat. V tom jsem vybuchla a popadla ho pod krkem, zmítal se nad zemí. Chtěla jsem ho zabít, po tom jediném jsem toužila, ale to už přiskočilo několik jeho strážců a omráčili mě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama