3. - 5. června – v kobce a útěk na slunce

10. června 2015 v 20:10 | krvesajka Anna |  Deník
3. června
Procitla jsem a cítila vůni zatuchliny a hniloby. Byla tu tma a já neviděla vůbec nic. Krvesajové sice vidí v noci výborně, ale v úplné tmě je nám dobrý zrak naprosto k ničemu. Vstala jsem a obešla kobku, měla tvar čtverce a nahmatala jsem i masivní dveře, za kterými jsem cítila krvesajské stráže. Polkla jsem a uvědomila, že mám strašnou chuť na jejich krev. Obcházela jsem místnost dál, když jsem to však vzala úhlopříčně, tak jsem najednou neměla půdu pod nohama a jen taktak jsem se stačila zachytit okraje a vyškrábat se zase nahoru.
Co je to za blbé vtipy? Jáma uprostřed místnosti, kde je tma... to je jak v povídce "Jáma a kyvadlo". Já toho Kleventina skutečně zabiju!


O několik hodin později
Přesný čas vám neřeknu, protože v té tmě jsem nějak dezorientovaná, navíc nevím, jak dlouho jsem byla v bezvědomí. Stejně je to zvláštní, nezabije mě kolík do srdce, ale přitom mě jde omráčit. Sedla jsem si ke zdi a začínala být naštvaná. Proč za mnou Kleventin nepřijde? To tady mám trčet do konce světa?! A jak je možné, že vypadám jako Adelaida? To přece nejde, nemám s ní nic společného.

Z těch otázek asi zešílím, a tak jsem si přelezla do kouta a na chvilku usnula. Probralo mě rychlé zabouchnutí dveří. Nejdřív mě napadlo, že to byl jen sen, ale pak jsem ucítila čerstvou krev a šla po čichu. U dveří byly tři misky s krví. Namočila jsem si prst a olízla ho. Je to krvesajská krev, takže jsem rychle vypila všechny tři nádoby. Kupodivu jsem se ovládala a neměla chuť někomu rozsápat hrdlo.

4. června
Asi už je po půlnoci, ale nejsem si jista. Tady v kobce je pořád tma a já se nudím, takže se čas hrozně vleče. Právě mě napadlo, že mi sem dolů mohli dát třeba televizi, když jsem zaslechla cinknutí řetězu o kámen. Co to k čertu bylo?
Tady v místnosti nic není, tím jsem si jista. Proboha! I když nic nevidím, tak to cítím. Něco živého a hodně velkého leze z té jámy nahoru. Postupovalo to pomalu, kameny mu podkluzovaly, protože je tu značně vlhko.
Vyskočila jsem na nohy, opřela se zády o stěnu a byla ve střehu. Mohla jsem jen doufat, že to taky nevidí ve tmě, takže mě to tu nemusí najít. K mé smůle jsem okamžitě poznala, že to přesně ví, kde jsem (nejspíš podle čichu, ale kdo ví), protože to po mě skočilo a chytilo pod krkem. Zdvihlo mě to ze země a záda mi přitom drhla po kamenech zdi. Cítila jsem, jak se mi rozdrásalo oblečení i kůže a tenoučké pramínky krve mi stékají po zádech.
Vůbec jsem netušila, co to je, ale hrozně tomu páchlo z tlamy. Ovanul mě teplý a smradlavý dech, dusila jsem se a pak jsem se ohnala rukou. Asi jsem to zasáhla do oka, protože jsem cítila něco lepkavého na prstě. Upustilo mě to a zařvalo. Já si sáhla na prst. Jo, bylo to oko. Oklepala jsem se odporem a snažila si ten blivajz sundat z prstu.
Něco mě praštilo po hlavě a já cítila krev, byla má vlastní. Stékala mi po obličeji a já bojovala, abych se udržela při vědomí. Udeřilo mě to znovu, cítila jsem bolest a pomyslela, kdy už bude konec.
Pak jsem se však narovnala a zavrčela, přece se nenechám zabít tak snadno. Vyskočila jsem a ocitla se na hlavě té obludy, chtělo mě to sundat, ale já ho praštila do obličeje. Ozvalo se zapráskání, něco jsem mu zlomila, ale nevěděla co. Pak jsem ucítila krev a podle instinktu jsem našla tepnu. Na nic jsem nečekala a moje zuby prokously kůži. Krev mi chutnala, jak také jinak. Hltala jsem ji a to monstrum sláblo. Po chvíli se už nebránilo a svezlo se k zemi. Konečně jsem nahmatala pevnou půdu pod nohama, ale dál sála jeho krev. Kňučel, ale já chtěla všechnu krev.
Kobkou doznívalo obrovské srdce toho tvora. Buch, buch...buch, a bylo po všem. Po zbytek dne jsem nezamhouřila oči, co kdyby z té zpropadené díry zase něco vylezlo, ale žádné jiné zvuky jsem neslyšela. Přesto jsem byla ve střehu, ale ovládala jsem se a to mi i docela udivilo. Neměla by ze mě už dávno být běsnící bestie? Možná měl Dragon pravdu a Yettiemská krev mi pomohla přeměnu zvládnout. Stejně mi bylo nějak divně.
Správně bych už měla být mrtvá, protože mi do srdce zasáhl kůl z osiky a rozhodně se trefil. Sice to bolelo jako čert, ale po vyndání kolíků se rána zacelila a nic mi nebylo. Vše to bylo pochybné.
Kdyby mi někdo před pár měsíci řekl, že zabiju sukkubu, seznámím se s Yettim a budu zabíjet krvesaje, tak bych se tomu vysmála, ale nyní je to holá skutečnost. Pokud je moje proměna úplná, jak to poznám? A co se se mnou stane, pokud ji nedokončím?

5. června
Kolem desáté dopoledne přišli dva strážní a otevřeli dveře. Seděla jsem u zdi a pozorovala je, ale na jejich přítomnost nijak nereagovala. Paprsek světla konečně osvítil mou kobku a já uviděla to stvoření, které jsem zabila a vysála. Bylo obrovské, velké asi skoro tři metry, silné, ale jinak to bylo dost podobné člověku. Nějaké bytost z legend a bájí? Co já vím, nikdy jsem se o ně nezajímala.
Strážní opatrně vešli, ale když viděli, že je ignoruji, tak se sehnuli k obrovskému tělu. Vyměnili si poděšené pohledy.
"Ona vypila trollí krev!" vykřikl jeden a chytil se toho druhého, oba pak vycouvali ven a dál se dívali dovnitř.
Já na nic nečekala a vyskočila na ně. Než stačili zareagovat, tak jsem oběma praštila o protější zeď, načež se skáceli k zemi. Chtěla jsem utéct, ale zaváhala jsem a dívala se na ně. Jeden z nich krvácel vzadu na hlavě a já dostala chuť na krev krvesaje. Neodolala jsem a zakousla se mu do krku, byl to mladý jedinec, ještě nezkušený. Cítila jsem jeho strach a to mě povzbuzovalo. Ten druhý byl o trochu starší a jeho krev měla lehce kovovitou chuť, ale byla pro mě laskominou. Oba se z toho dostanou, nechtěla jsem je zabít.
Popošla jsem dál chodbou a po schodech vystoupala až do velké haly. Všude bylo umění - obrazy, koberce, zbraně i keramika. Poznala jsem to tu, byla jsem v sídle Kleventina. Opatrně jsem se rozhlédla, zda tam někde nebudou strážní, ale nikoho jsem neviděla. Docela mě to udivovalo.
Rychle jsem proběhla halou a otevírala dveře, které byly zavřeny na několik petlic. Ale pro mě to nebyl problém. Rozrazila jsem dveře a zarazila se. Cítila jsem Slunce a můj krvesajský pud mi velel utéct zpět, hlavně co nejdál od slunce.
Přesto jsem udělala další krok a ocitla se v malé místnosti, kde byly dveře vedoucí ven. Vzala za ně a trhnutím je otevřela, včas jsem uskočila za ně do stínu. Do haly proudilo slunce a jeho paprsky se rozlinuly po celé místnosti. Cítila jsem svůj strach. Vždyť zemřu! Váhala jsem a nevěděla co dělat.
"Anno, zavři ty dveře!" přikázal mi Kleventin. Stál ve dveřích vedoucí z velké haly i s několika strážnými. Jenže ke mně nemohli, protože nás oddělovalo slunce.
Já se na něho podívala a v očích se mi zaleskly slzy. Chvíli jsem se na něho dívala, pak jsem udělala krok zpoza dveří a přiblížila se ke slunci. Cítila jsem obrovský žár a měla pocit, že mi snad shoří kůže na těle.
"Anno! Né!" zařval Kleventin vyděšeně.
A pak jsem udělala poslední krok a spočinula ve dveřích, na mé tělo v plné síle dopadlo slunce a já zavřela oči.

Otevřela jsem oči a musela je přivřít, přece jen je to už deset let, co jsem se naposledy dívala do slunce. Je tak nádherně zlaté. Po tolika letech, to je jako dar od Boha.
Stála jsem v záplavě slunce a nic se nestalo. Pak jsem si vzpomněla, co bylo napsáno v té knize: "...nezabilo jí ani slunce, ani osikový kůl..." To už jsem se proměnila? A v co?
Za mnou se ozývaly zvuky a překvapené výkřiky. Otočila se ve dveřích čelem ke Kleventinovi a dovnitř padal stín od mé postavy.
"To není možné," zašeptal udiveně a nevěřícně mě sledoval.
Chtěla jsem odejít, ale on vykřikl: "Počkej, nemůžeš odejít!"
"A proč bych nemohla?"
"Nevíme, co se to s tebou děje. Proměna ještě nemusí být dokončena," řekl téměř zoufale a vyděšeně mě sledoval. Bylo vidět, že pokud by o mě přišel, tak ho někdo potrestá.
"Ty nevíš, co se se mnou děje?!" vykřikla jsem a nejradši bych se tam vrátila a vyrvala mu srdce z těla.
"No, správně bys už dávno měla přijít o rozum. Nemáme tušení, zda je tvá přeměna ukončena," snažil se mi vysvětlovat, ale já na to už prostě neměla náladu.
"Jestli mě chceš, tak mě zadrž," procedila jsem mezi zuby a kráčela pryč.

Trochu jsem se prošla po Plzni, je krásný slunečný den. A pak zamířila na vlakové nádraží. Naštěstí mě u Kleventina nešacovali, takže jsem po kapsách měla nějaké peníze i doklady. Když někam jedu, tak nerada sebou vláčím tašku, tak všechno nosím po kapsách.
Původně jsem chtěla jet jen do Klatov, ale pak jsem přesedla na vlak do Železné Rudy a zbytek cesty na Šumavu jsem došla pěšky. Bylo krásně slunečno a já nemohla odolat.

Sergij byl hodně překvapený, když jsem vešla do prosluněného vchodu jeskyně. Dál už byl stín, ale tady na začátku svítilo slunce. Zíral na mě jako by právě viděl ducha.
"Anno, jak je to možné? Ale stále jsi při smyslech, ne?" vyptával se udiveně a já se jen usmála. Svalila jsem se do jeho huňatého kožichu a chvíli vnímala jen jeho teplo. Sice jsem slyšela tlukot srdce a cítila jeho krev v žilách, ale plně jsem se ovládala.
"Jo, jsem stále vnímající bytost," šeptla jsem a byla ráda, že ho zase vidím.
Povyprávěla jsem mu všechny události a věci, které jsem se o Dragonovi dozvěděla a rozhodla se, že starosti s budoucností si budu dělat někdy jindy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama