6. - 11. června - slunce, nový přítel a problémy

17. června 2015 v 12:00 | krvesajka Anna |  Deník
6. června
Slunce je vážně krásné, a jak se třpytí na mé pokožce, i když ne jako Edwardovi. :-) Prostě si užívám krásného počasí. Včera jsem dorazila na Šumavu za Sergijem, což je Yettiem, i když někdo by jistě při pohledu na něj vykřikl Yetti nebo Sněžný muž. Pro mě je to ovšem dobrý přítel, díky kterému všechno zvládám mnohem lépe.

7. června
Po rozednění jsem otevřela oči, vlastně jsem nespala, protože jsem celou dobu slyšela tlukot velkého Yettiemského srdce a měla chuť na jeho krev. Náhle jsem v blízkém okolí ucítila pach někoho cizího. Počkat! Takový pach jsem už znám! Vlkodlak!
Zůstala jsem ležet, ale byla ve střehu. A pak jsem uviděla v jeskyni stín. Vyskočila jsem na nohy, vycenila zuby a o chvíli později jsem skočila na vetřelce. Párkrát mě převalil na záda, nebo to spíše vypadalo, že válíme sudy, ale nakonec jsem zůstala nahoře já a instinktivně jsem zabořila svoje špičáky do jeho krku. Jen zalapal po dechu a já se napila osvěžující krve lykana v lidské podobě.

Napadlo mě, zda jejich krev má odlišnou chuť, když jsou ve vlčí podobě, ale na takové úvahy jsem nyní neměla čas. Okamžitě jsem také měla přístup k jeho vzpomínkám. Pár let už žije tady na Šumavě a zná Sergije. Je to jeho přítel. Přestala jsem sát a zvedla hlavu.
Lykan na mě zíral a pak se podíval za mě. "Nevěděl jsem, že máš krvesajského strážce," řekl neklidně a Sergij se zasmál.
"Anna je moje přítelkyně, ale zrovna prožívá obtížné období, takže se snadno nechá unést," vysvětlil situaci Sergij.
"Anna," řekla jsem a usmála se na lykana pode mnou.
"Já jsem Janek. Rád tě poznávám. Nemohla bys ze mě slézt?" odpověděl mi vlkodlak a já se postavila na nohy. "Počkat, jí nevadí slunce?" podivil se a já si uvědomila, že během kutálení se po zemi, jsme se dostali až je vchodu jeskyně, kam sahají paprsky slunce.
Se Sergim jsme mu vysvětlili mou situaci, ale on se stejně divil, jak je to možné. Moje situace je asi skutečně ojedinělá.
Janek docela často Sergije navštěvuje (ale nějak jsme se vždy minuli, protože jsem ho tu ještě neviděla) a jsou starými přáteli, takže s námi zůstal až do večera a já se mu omlouvala, že jsem se do něho zakousla. On se tomu vždy jen zasmál s tím, že je v pohodě, ale není žádný zákusek. Před půlnocí jsme se rozloučili a Janek šel domů, já se rozhodla, že u Sergije ještě chvíli zůstanu. Cítím se tady dobře.

8. června
Dopoledne prosvítávalo slunce skrz mraky, tak jsem chtěla využít situace a ještě si trochu užít horského slunce. Sedla jsem si u vchodu do jeskyně a poslouchala přírodu, která byla dost hlučná. Někde pořád praskaly větvičky, jak liška nebo srnka chodila kolem. Můj lovecký pud si na to nakonec zvykl a užívala jsem si krásného dne.
Kolem poledne jsem zase ucítila pach vlkodlaka, ale po včerejším napití Jankovi krve, jsem ho poznala už na dálku, takže jsem zůstala v klidu.
Pozdravili jsme se a Janek šel do jeskyně za Sergijem, který si opékal srnku. Cítila jsem pach pečeného masa a raději zůstávala venku. Asi se i společně najedli, já jsem byla venku, tak nevím.
O chvíli později Janek vyšel ven a přisedl si ke mně. Byl to vysoký muž ve věku kolem třiceti, měl krátké vlasy hnědočerné barvy, ale na slunci měli načervenalý nádech.
Povídali jsme si o všem možném, třeba i o lykanských schopnostech a že se mění po kousnutí. Přeměna samotná je velmi bolestná, stejně jako u krvesajů. Takže jsme si dost podobní, jenže vlkodlaci dokáží strávit jakoukoliv potravu, jenže my pijeme jen krev.

9. - 10. června
Dny tady na Šumavě plynou pomalu a já si užívám slunce. Janek rozhodně není špatný chlap, je sympatický a přátelský. Navíc se na mě nezlobí, že jsem ho pokousala, což je pro něho velké plus. :-)
Dva dny zůstal tady u Sergije v jeskyni a pořád o něčem klábosí. Jo, je dost ukecaný. Klidně bych tady mohla zůstat na pořád a užívat si téhle pohody.

11. června
Po poledni venku svítilo slunce a já se chtěla jít projít, jenže jakmile jsem vstoupila do paprsků slunce, tak jsem ucítila pach spáleného masa. Chtělo se mi zvracet. Sesunula jsme se k zemi a celým mým tělem projížděly bolestivé křeče. Bože, slunce mě sežehne a já se nedokážu ani pohnout!
To už mě naštěstí Janek zatáhl hlouběji do jeskyně, ale já sebou stále škubala a jako by mě bolel každičký kousek mého těla. Měla jsem pocit, že mi snad odpadne mase z kostí.
Janek mi dal okamžitě napít své lykanské krve, která mi chutnala a pomohla nastartovat hojení, takže jsem za pár minut byla téměř v pořádku. Ta křeč ve mně však zůstala dále a já netušila, co to má znamenat.
Sergije napadlo, že to možná souvisí s mou proměnou, která ještě nemusí být dokončena. Přece jen jsem vypila málo krvesajské krve, Adelaida prý pila krev celé dny v kuse, než se proměnila a já vysála jen několik krvesajů. Nakonec jsme se shodli, že nutně potřebuju krev nějakého krvesaje, jenže na Šumavě žádný není.
"Kleventin," zašeptala jsem a nevěřila, že to říkám. Jenže on byl jediný, kdo snad alespoň trochu ví, co se to se mnou děje, protože já to netušila.
Oba uznali, že mám pravdu a Janek hned chtěl zavolat do Plzně z mého mobilu, ale já ho zastavila. Kleventin nesmí objevit Yettiema, takže musíme být co nejdál od Sergije.
Toho ohromilo, že i přes svůj stav myslím na něho a nabídl mi, že budu potřebovat sílu na ovládnutí krvesajské krve, a tak se mám napít jeho krve. Já to s vděčností přijala, protože jsem tušila, že Kleventin do mě bude krev doslova lít, takže mě Yettiemská krev mohla pomoct zachránit si zdravý rozum.

Janek mě odnesl k sobě domů zabalenou v dece, kde měl auto. Pak mě přepravil k jednomu hotelu, a až poté zavolal Kleventinovi, který se okamžitě vydal na cestu i se svými lidmi.
Lykan u mě zůstal až do jejich příjezdu a ještě mi dal loknout své krve. Bylo mi hrozně špatně a přestávala jsem vnímat své okolí.
Naše verze, proč jsem na Šumavě zněla tak, že jsem jela relaxovat a Janek mě náhodou našel. Nevím, jestli to Kleventin zbaštil, ale nechal ho jít, takže asi jo.
Všichni krvesajové byli zakuklení do bund nebo dek, aby se jich nedotkl ani jediný paprsek slunce, ale vypadali směšně. To bylo to poslední, co si pamatuji, pak jsem ztratila vědomí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama