27. července – útržky z kobky...

28. července 2015 v 7:36 | krvesajka Anna |  Deník
Naposledy jsem neskončila zrovna optimisticky a pak jsem utichla... Už jste o mě měli strach? Já asi přežiju všechno, nebo to tak alespoň začíná vypadat. A co se stalo? Víc jak měsíc jsem trčela v Kleventinově kobce, proto promiňte, že dnes to bude bez pevných dat, jelikož tam se všechny dny slívaly do jedné nekonečné noční můry...

Útržky z kobky...
Procitla jsem v kamenné kobce, byla nejspíš čtvercového půdorysu, ale nejsem si jista. Nahoře bylo malé zamřížované okénko, takže sem šlo trochu světla. Ani to tu příliš nepáchlo. Přemýšlela jsem, jak dlouho jsem byla mimo a co se mnou Kleventin asi udělá.

Do mého vězení vešli dva krvesajové s tím, že dostali rozkaz, aby mi dali svou krev. Nejdřív jsem vydržela sát jen z rány na ruce, ale jak jsem krev hltala, tak jsem se už přestala ovládat. Skočila jsem po jednom a prokousla mu hrdlo. Krev se vyvalila z ran a já jí hltala jako smyslů zbavená. Vřeštil, ale nebylo mu to co platné. Druhý prosil o milost, ale já neznala slitování. Toužila jsem jen po krvi a na ničem jiném mi nezáleželo. Přirazila jsem ho ke stěně a pila jeho krev.


Vešli dva krvesajští strážní, aby ty dva polomrtvé odnesly, jenže já skočila i po nich a jednoho jsem ošklivě poranila na krku. Živí vyvázli jen proto, že na chodbě stálo šest vlkodlaků v lidských podobách a dostali všechny ven.
Přestože jsem vysála téměř tři krvesaje, tak mi hrozně pálilo hrdlo. Měla jsem stále větší a větší žízeň...

Po nějaké době se ukázalo několik strážných, kteří si přinesli řetězy. Trochu jsem se divila, jak by mě mohli tyhle obyčejné řetězy zastavit, ale jakmile mi je nandali, tak jsem pochopila. Vůbec nebyly obyčejné, ale ukované z posvěceného železa. Přidělali je ke zdi a já sebou kecla na zem.
Posvěcené věci krvesaje nezabijí, ale oslabí, takže jsem tam seděla na kamenné podlaze a cítila se velmi slabě.

Za chvíli dovnitř vešlo deset krvesajů a vytvořili kolem mě kruh. Čekala jsem, co se bude dít. Jeden se řízl do ruky a nechal téct krev do mé pusy. Polykala jsem ji a toužila po mnohem víc krve, jenže ty posvěcené řetězy mě zastavily. Nemohla jsme se na ně vrhnout a zabít je. Vzpírala jsem se tam na zemi, ale nemohla dělat nic jiného než pít nabízenou krev.
Kleventin to vymyslel velmi dobře, asi ho už nebavilo, pořád přicházet o své lidi, tak se pojistil těmi posvěcenými řetězy.
První krvesaj skončil, další se řízl a tak to pokračovalo, až mi dali napít všichni. Já krev hltala, až jsme nedokázala vnímat nic jiného.
KREV! Chutná a životodárná tekutina. Potřebovala jsem jí víc a víc, jenže má žízeň se stále zvětšovala. Čím víc krve jsem vypila, tím větší žízeň jsem měla. Bylo to k zbláznění. Ano, to je ono! Asi přicházím o rozum...

Ještě jsem tady a nejsem cvok. Nevím kolik dní už tady jsem. Ale mám pocit, že se mi snad rozskočí hlava. Celá ta žízeň už mi leze krkem a nevím, co s ní mám dělat. Sergiho krev mi pomáhá to ovládat, ale jak dlouho to ještě vydržím, než budu potřebovat další dávku?

Kleventin mě konečně poctil návštěvou a starostlivě se vyptával na můj stav. Měla jsem chuť ho praštit, ale nakonec jsem to neudělala, stejně by to k ničemu nebylo. I když možná bych se cítila lépe.
"Jak dlouho mě tady ještě budeš držet? A co ta přeměna?" ptala jsem se zvědavě. Koho by nezajímalo, co se s ním bude dít dál.
"Musím tě tu držet, dokud nebudeš přeměněná a jak dlouho to bude trvat? To netuším. V celé historii se to podstoupily jen dvě osoby - Adelaida a ty, takže nevíme. Ona pila krev celé dny než...," nedořekl a díval se bokem.
"Než nezešílela. Jasně. To je milý," odsekla jsem mu. Pak jsem se zeptala, proč jsem jí tolik podobná. On se na mě podíval a řekl, že jsem Adelaidin potomek. Já nechápala, o co mu jde.
"Krvesajové nemohou mít děti," divila jsem se.
"Ne, to nemohou. Jenže ona bývala člověkem. Než se stala krvesajem, tak se vdala a měla dvě dcery. Dragon je chtěl také přeměnit, ale Adelaida trvala na tom, aby zůstaly lidmi a měly své rodiny," vysvětlil Kleventin a já na něho zírala. "Na Dragonův rozkaz jsme prohledávali rodokmeny obou dcer, abychom našli toho správného potomka. Za ty staletí se pochopitelně velmi rozvětvil, ale nakonec jsme zjistili, že všechny větve už vymřely, přežila jen jediná a posledním potomkem jsi ty."
"Kdo mi předal tohle dědictví?"
"Který z rodičů? Tvá matka. Než jsme vás našli, tak jsi zmizela a my netušili, co se s tebou stalo. Tím, že tě Alexandr odvedl do Klatov, tak tě před námi ukryl. Nejdřív jsem myslel, že by to mohla být tvá matka, ale když jsem tě pak uviděl, tak jsem věděl, že to musíš být ty. Vaše podoba nemůže být náhodná."
"Alexandr? Můj stvořitel? On věděl, kdo jsem?" podivila jsem se ještě více.
"Musel to vědět, býval Dragonův nejbližší rádce a také byl jeden z povolaných, kteří měli najít jeho královnu."
Ach, bože. Alexandr mi přece říkával, že mě musí schovat a nesmím Klatovy opouštět, protože svět kolem je nebezpečný. Je možné, že by mě chtěl chránit? Nebo se snažil Dragona podvést? Co je pravda a co lež?
"Ale Dragon je uvězněný? Jak můžu být jeho královnou, když nemůže ven?" ptala jsem se dál.
"Jeho královna ho vypustí ven," odpověděl mi Kleventin a já na něho zírala. Co je to za blbost? Vždyť to nedává smysl? "Máme tu jeho krev a až se jí napiješ, a tvá krev pronikne do jeho vězení, tak Dragon, vládce krvesajů bude opět svobodný," řekl Kleventin téměř fanaticky.
"Počkat, jak myslíš, že má krev ,pronikne´ do jeho vězení?" zeptala jsme se a on se na mě jen smutně podíval.
"Je mi to líto, ale osvobodí ho jen všechna tvá krev prolita nad pečetí jeho žaláře," řekl a odešel.

Já ještě dlouho zírala na místo, kde stál, a v očích jsem měla slzy. Tohle všechno jsem nucena podstupovat, jen proto, abych vykrvácela ve správný okamžik? To si snad dělají prdel?! To nedovolím! Vzrůstal ve mě vztek a touha po krvi mých nepřátel. Protože Kleventin se jím zrovna stal.

Přicházeli další krvesajové a dávali mi svou krev. Už jsem je nepočítala, splývali mi do jedné velké žízně. Bušilo mi v hlavě a já měla pocit, že mi snad praskne. Vstřebala jsem už tolik krvesajských vzpomínek, z každé kapky krve jsem viděla celý jejich život a bylo šílené mít v hlavě tolik cizí minulosti.

Moje žízeň se stávala neukojitelnou a pálilo mi v krku. Občas se mi hůře dýchalo, jako bych měla knedlík v krku. To jsem snad nachlazená? Hloupost, s mým imunitním systémem to není možné. Něco je se mnou špatně, jen netuším co.

Seděla jsem ve své cele. Bolela mě hlava a zdálo se mi, že těch několik mravenců, co tady lezou po zemi, vnímám mnohem intenzivněji. Dokázala jsem vidět každý jejich detail. To samé se mi stávalo s kameny na zdi. Krvesajové vidí lépe, mají zostřené všechny smysly, ale mě se zdálo jako bych občas měla ještě lepší zrak než obvykle.

Zrovna odešli další krvesajové. Zůstala jsem ležet na kamenné zemi a nedokázala uchopit své myšlenky. Poletovaly kolem hlavy jako motýlci, ale já se nedokázala soustředit.

Vždy jsem si myslela, že se šílenci chovají násilnicky - řvou a ničí všechno kolem sebe. Ale já tu jen apaticky ležím a nedokážu už rozlišit den od noci, nebo kolik krvesajů už tady bylo. Přijde mi, že když zavřu oči, tak uběhnou celé týdny...

"Anno?" ozvalo se zvenčí.
Podívala jsem se nahoru k okénku u stropu, byl tam vlkodlak Janek. Sergij ho poslal, aby mi přinesl lahev s jeho krví. Prý mi určitě přijde vhod a měl pravdu.
Jenže, jak se dostat tam nahoru? Už jsem toho všeho měla plné zuby, trhla jsem naštvaně řetězem a pouto na mé ruce povolilo. Uvolnila jsem si i druhou ruku a byla volná. Vstala jsem a trochu se protáhla. Pak jsem se dvěma odrazy o zeď dostala až nahoru, tam se chytla mříží a nohy zapřela o kameny. Janek mi honem dal láhev s krví, byla to dvoulitrová PET lahev od Spritu, já jí vděčně přijala.
Seskočila jsem dolů a rychle vypila Yettiemskou krev. Nebyla úplně čerstvá, nabírali jí před několika hodinami a také už byla studená, ale nechtěla jsem remcat. Příliš jsem si nepochutnala, ale stejně jsem jí zhltla. Cítila jsem sílu v mém těle. Snad už se budu moct konečně zase kontrolovat.
Opět jsem vyskočila nahoru za Jankem a dala mu prázdnou lahev. Poděkovala jsem Sergimu za krev a Jankovi za ochotu mi jí sem přinést. Rozloučili jsme se a Janek zmizel v blízkém křoví.

Stráže přivedli další "dárce" krve. Když spatřili, že nejsem připoutaná, tak okamžitě začali couvat. Já je pozorovala od stěny a probodávala pohledem, pak jsem řekla jen: "Baf!"
Oni nadskočili a zabouchli honem dveře. Dokonce z mé cely pospíchali tak rychle, že jednomu krvesajovi zabouchli dveře před nosem a zůstal u mě. Stráže mu odmítali otevřít a on vyděšeně lomcoval s dveřmi.
Konečně se velmi pomalu pootočil ke mně. Řeknu vám, že vyděšenější výraz jsem v životě neviděla, tedy u krvesaje. Chvíli na mě zíral, potom padl na kolena a začal škemrat o svůj život.
Zhnuseně jsem se na něho dívala a vycenila zuby. Kdyby se choval hrdě a vznešeně, jak se má správně chovat každý krvesaj, tak bych mu nic neudělala, ale takhle ho beru jako prase na porážku.
Popadla jsem ho a zakousla se mu do krční tepny, krev okamžitě vytryskla, já jí hltala, ale co mi překvapilo, bylo to, že jsem to měla pod kontrolou. Mohla jsem kdykoliv přestat, a to jsem také po chvíli udělala. Odhodila jsem ho ke dveřím, byl chudák polomrtvý strachy, ale já mu skoro nic neudělala.
Stoupla jsem si co nejdál od dveří a zavolala stráže, ať si pro toho strašpytla přijdou. Oni dovnitř nejdřív jukli skrz okénko ve dveřích, pak opatrně otevřeli a rychle vyndali Krvesaje ven.
Já si sedla na zem, zavřela oči a soustředila své smysly na okolí. Proměna se chýlí ke konci, prostě to nějak cítím.

Je další den, přes noc se nikdo v kobce neukázal. Po několika týdnech se opět cítím skvěle a plná síly. Ani to neumím popsat, ale cítím se tak nějak celá.
Moje smysly fungují na plné otáčky, a jestli jsem předtím jako krvesaj slyšela i trávu růst, tak nyní vnímám každičký atom v okolí. Pokud chci, tak dokážu slyšet cokoliv v okolí stovek metrů, vnímat objekt jako celek nebo jen jeho části. Prostě je to nádherný pocit. Dokážu se ovládat, zastavit to co slyším, protože je tu najednou tolik hluku - venku se baví strážní, o patro výš se krmí několik krvesajů a jinde je zase někdo, ale umím to odmlčet, takže se pak mohu soustředit jen na své blízké okolí.

Proměna je u konce, prostě to vím. Jenže otázkou zůstává, co vlastně nyní jsem? Mám obavy, co přinese zítřek, ale zároveň se i těším, beru to jako výzvu.
Jsem rychlejší a silnější než kdy předtím. Je to jako bych se dostala z nějaké klece. Ano, jsem uvězněná, ale zároveň se cítím volná...

Nevím, proč bych tu měla zůstávat. Kleventin, ať se de klidně bodnout. Nebudu tady čekat, až mě nechá vykrvácet. Ne, já chci žít!
Vyskočila jsem k okénku u stropu a jedním trhnutím jsem vytrhla mříže ze zdi. Jsem opravdu silná! Protáhla jsem se a byla ráda, že mám drobnou postavu, jinak bych nejspíš uvízla.
Je zataženo a mrholí, nikdo v okolí zrovna není. Několika velkými skoky jsem se přemístila až za venkovní stěnu. Možná jsem hloupá, ale chci se vrátit do Klatov. Cítím, že mám být zrovna tam.
Jeden vlkodlak v lidské podobě stál na stráži. Popadla jsem ho a praštila s ním o zeď. Jemně, takže je jen v bezvědomí. Prošacovala jsem ho a z peněženky vytáhla pár stovek. A vzala si jeho bundu. Zastavila jsem se u řeky a trochu si opláchla obličej, abych nikoho nevyděsila.
Šla na autobus a po deváté jsem už byla ve svém městě. Rovnou jsem šla domů, ani jsem neměla náladu na obhlídku. Osprchovala jsem se a užívala si tekoucí teplé vody, která ze mě smyla špínu. Ještě jsem se napila krve z lednice a usnula v křesle.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama