30. srpna – domov

31. srpna 2015 v 16:35 | krvesajka Anna |  Deník
Alexandr mi nechává v klidu a raději se v Klatovech neukazuje. Určitě tu párkrát lovil, ale mě je to jedno. V poslední době jsem nějaká apatická, nic mě nezajímá a pořád o něčem dumám. Ráda se procházím ulicemi města, kde potkávám spěchající lidi. Slunce mi už nevadí, a tak mohu vyrazit kdykoliv. Vlastě si sluneční paprsky užívám.

Nevím čím to je, ale už tady necítím domov, jakoby už Klatovy nebyly mým městem. Prostě je to jen město, ve kterém přebývám.
Když už mluvím o domově, tak jsem si vzpomněla na Brno a moje rodiče. Mám zakázáno je vidět, ale oni tam někde jsou. Zastesklo se mi po bezstarostném lidském životě, a tak jsem na Facebooku napsala Karlosovi do Brna, zda by se nemohl podívat na moje rodiče. Nekontaktovat je, jen se kouknout jak žijí.
Přiznávám se, že pár dní po mojí proměně v krvesaje, jsem se na ně přišla podívat, ale jen zpovzdálí. Neviděli mě, ale já je ano. Byli smutní, protože nevěděli, co se mnou je. Tak ráda bych jim napsala, že se mám dobře a aby mě nehledali. Ale jak by to mohli nepochopit?


Ráno, ještě než se ukázalo slunce, tak někdo zazvonil u mých dveří. Byl to Alexandr, ale já ho nechala trochu podusit, protože paní Horáčková odnaproti nezklamala a hned vykoukla, kdo to ke mně jde. Alexandr zazvonil znovu a nervózně podupával, tak jsem mu nakonec otevřela a pozdravila sousedku. Sdělila jsem jí, že za mnou přijel otec. Paní Horáčkové je vždycky lepší něco říct, než si začne vyvozovat nějaké závěry a šířit kolem drby. Někdy dokonce pochybuji, jestli je vážně člověk, protože neustále číhá za dveřmi. :-)
Alexandr poznal, že jsem smutná, a tak jsem mu řekla o svých pocitech a touze vidět domov. On mi ale řekl, abych své rodiče raději nechala být. Zpozorněla jsem, už kvůli tomu, jak to řekl. Něco tajil a já chtěla vědět co. V tom mi přišla zpráva od Karlose. Našel jen mého otce a ten má novou rodinu a dvě děti.
Můj stvořitel mě opět žádal, abych to nechala být, ale já nemohla. O chvíli později jsem už autem (neřídila jsem já, ale lidský známý) uháněla směr na Brno.

Odpoledne jsem stanula před domem, který před více než deseti lety býval mým domovem. Cítila jsem lidi v okolí a přímo v domě byli dva dospělí a dvě děti, kolem pěti a čtyř let. Otce jsem poznala, ale tu ženu, co seděla v obýváku vedle něho, jsem neznala.
Že by se s matkou rozvedli? Někdy se stává, že po ztrátě dítěte se rodiče rozvedou. Pak jsem však z domu ucítila pach smrti. Byl sotva znatelný, takže se to stalo už před nějakou dobou, ale byl tam. Takový pach zůstává i roky na místě vraždy nebo sebevraždy. Lidé ho nepostřehnou, i když vnímavější osoby ho mohou zaznamenat, ale krvesajové ho vycítí vždy. Jenže já nyní všechno cítím mnohem intenzivněji než kdy před tím.
"Matka je mrtvá?" zašeptala jsem svou otázku do tmy a připadala si zrazená.

Žena vyšla s dětmi ven a zamířili ke hřišti. Otec zamykal a chystal se jít za nimi, když jsem se zjevila přímo před ním. Zíral na mě jako na ducha.
"Tati, co se stalo matce?" zeptala jsem se a v očích jsem měla slzy. On na mě stále zíral, ale už se vzpamatovával.
"Když jsi zmizela, nevěděli jsme, co se s tebou stalo. Policie nejdřív tvrdila, že jsi utekla, ale pak se našlo tvoje zakrvácené oblečení a řekli, že jsi pravděpodobně mrtvá. Tvá matka se zhroutila, ale vždy tvrdila, že žiješ. Říkala to až do konce," řekl mi otec a stěží potlačoval slzy.
"Kdy?" vyřkla jsem tíživou otázku.
"Asi před pěti lety jsem jí našel s podřezaným zápěstím. Vykrvácela a nemohl jsem jí už nijak pomoct," odpověděl mi smutně.
"Tomu staršímu dítěti je ale pět let," podotkla jsem trochu vyčítavě.
"Ano, měl jsem poslední rok s tvou matkou milenku. Ono to s ní nebylo zrovna jednoduché. Někdy několik dní nic neřekla, jindy blábolila nesmysly a měla přeludy," odmlčel se otec. "Neříká se mi to snadno, ale vlastně se mi ulevilo, když zemřela. Vím, jsem zatracen za tato slova. Až rok po její smrti jsem si vzal Janu, se kterou jsem v té době už měl kluka. Nechtěl jsem být sám. Později se nám narodila ještě dcera."
"A jsi šťastný?" zeptala jsem se nyní už bez výčitek. Otec si toho vytrpěl dost a bohužel jsem byla hlavní příčinou já, i když neúmyslně.
"Ano, jsem," řekl krátce.
Chtěla jsem se otočit a odejít, ale on mě chytil za ruku a řekl: "Ona tě prý vídávala ve snech. Pila jsi krev a zabíjela lidi, ale vypadala jsi jinak. Měla jsi delší vlasy a byla divně oblečená, jako ze středověku." Naše pohledy se střetly. V jeho bylo tolik bolesti, ale také lásky.
Chvíli jsme se na sebe dívali, ale pak jsem během jeho mrknutí zmizela pryč. Pro něho to bylo jako bych tu byla a pak už ne. Vlastně ani nevěřil, že jsem skutečná. Pro něho jsem zemřela před několika lety, ale nic mu nevyčítám.
Ani jsem se nestavila u Karlose a Diega a jela zpět do Klatov.

U mě v bytě na mě stále čekal Alexandr. Z mého pohledu poznal, že jsem se dozvěděla pravdu. Vysvětlil mi, že věděl o smrti mé matky, protože ji sledoval i po mém odchodu. Chtěl si být jistý, že nebude mít další děti. Nechtěl jí ublížit, ale mohla také klidně porodit další možnou královnu.
Pověděla jsem mu o jejích snech, ale on nebyl překvapený. Vlastně se divil, že stejné sny nemám i já. Mé matce se ve snech zjevoval život Adelaidy, protože byla potencionální královna, ale nakonec volba padla na mě. Pak můj stvořitel odešel za Ferdinandem a já osaměla.

Díky za výběr! Ale jak to, že nemám ty sny? Co když tou Dragonovou královnou měla být moje matka a ne já? A znamená to vůbec něco?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama