15. října – hádka s Alexandrem

25. října 2015 v 15:08 | krvesajka Anna |  Deník
25. září
Poté, co jsem se vrátila ze Šumavy, na mě čekal Alexandr. Chtěl si nejspíš jen povídat, ale hned ke mně přičichl a nakrčil nos. "Ten vlkodlak hrozně smrdí," prohlásil a bylo vidět, jak je mu nepříjemně. Ano, vlkodlaci páchnou, i když zrovna Janek mi zase tolik nesmrdí, ale to bude asi tím, že ho znám a jsem na něho zvyklá.
Nechtěla jsem dlouho chodit okolo horké kaše a tak jsem Alexandrovi řekla, že jsem s Jankem spala. Chtěl jsem mluvit dál, ale on mi skočil do řeči a nenechal mi to vysvětlit.
"Zbláznila ses?!" vykřikl a zacloumal se mnou. "To nesmíš dělat!"

Ptala jsem se ho, proč je to tak špatné, vždyť lykani a krvesajové spolu vcelku vycházejí a dokáží spolupracovat, nebo spíše vlkodlaci obvykle pro krvesaje pracují. Ale Alexandr se o tom dál nechtěl bavit, prostě to nejde a hotovo.
"Už toho mám dost! Kolik let jsem tě neviděla a teď, po takové době, se tady ukážeš a hodláš mi organizovat život?! To nemyslíš vážně! Jakým právem mi říkáš, co mám dělat?!" křičela jsem na něho a vycenila výhružně špičáky. Cítila jsem, jak se mnou cloumá vztek a krvesajský pud lovce vítězil nad rozumem.
"Jsem tvůj stvořitel!" vykřikl Alexandr a asi se domníval, že sklopím hlavu a stáhnu se. Jenže na to jsem už byla příliš vytočená.
Než se stačil vzpamatovat, tak jsem na něho skočila a snažila se mu prokousnout hrdlo. On je však dost starý na to, aby zametl s takovým štěnětem, jako jsem já. Udeřil mě a odhodil, jenže já útočila znovu a znovu. Začínala jsem mít navrch, a pak jsem mu přerazila ruku a noha taky praskla. Skutečně jsem měla o hodně větší sílu, než bych měla mít.
Alexandr zařval a zapotácel se, toho jsem využila a moje zuby konečně našly svůj cíl, a to hrdlo mého stvořitele. Vytryskla krev a já se jí napila. Byla tak chutná a plná síly, pak přišly vzpomínky. Neuspořádaně poletovaly v mé hlavě a já se snažila si je trochu poskládat. Vše bylo tak intenzivní, že už jsem přestávala vnímat, které jsou moje a které jeho.

Adelaida! Byla tak krásná i za lidského života, Alexandr jí chodíval obdivovat, ale pak si jí všiml Dragon a přeměnil jí v krvesaje, jenže to mu nestačilo. Nutil jí svou krev praotce rodu a jí se otrávila mysl. Stala se zlou, stejně jako byl Dragon. Chtěla být stejně mocnou jako on a začala pít krev krvesajů. Alexandr jí to rozmlouval, ale už bylo pozdě, ztratil jí. Zešílela a vraždila nevinné, dokonce obcovala s vlkodlaky, které pak taky vysávala a zabíjela. Musel něco udělat, a tak pomohl lidem ke vzpouře, zabili Adelaidu a Dragon byl uvězněn, protože ho nedokázali zabít. Ale nikdy na krásnou Adelaidu nezapomněl, miloval jí a jeho láska přetrvávala staletí, až jednoho dne uviděl mě a rozhodl se mě zachránit před stejným osudem, jako měla Adelaida. Přeměnil mě a naučil ovládat žízeň, ale nedokázal se na mě dívat, protože jsem mu ji až příliš připomínala. Odešel, ale střežil mě zpovzdálí.

Bolest mě vytrhla z transu a já se opět vrátila zpátky do reality. Ležela jsem na zemi a Alexandr stál nade mnou. Kulhal a držel si zraněnou ruku, probodával mě pohledem. Cítila jsem v puse chuť jeho krve, ale už jsem byla klidná. Dozvěděla jsem se část příběhu, který se mě týká možná až příliš.
"Jsi stejná jako Dragon! Vysávat, krást myšlenky, zabíjet. Jsi zlá a nebezpečná!" procedil mezi zuby a odešel.
Já se za ním dívala a v očích se mi leskly slzy. On jí miloval, ale Dragon vše zničil. Přinesl mu jen bolest a já dělám totéž. Jsem stejná stvůra jako byla pozdější Adelaida. Ne, jsem ještě horší, ona alespoň přišla o rozum, ale já to dělám vědomě.
Odešla jsem domů a tam se zamkla.

26. září
Rozhodla jsem se, že dneska nevytáhnu paty z bytu. Vím, nemůžu to takhle řešit pořád, ale teď mi to přijde jako dobrý nápad.
Otevřela jsem okno a vystavila své nahé tělo slunci. Samozřejmě se nic nestalo, tedy kromě toho, že odnaproti málem vypadl z okna nějaký dědek. Takže jsem zase zalezla dovnitř. Nevím, co jsem čekala. Slunce mi už nic neudělá, ale stejně jsem potřebovala udělat nějaké gesto.

1. října
Moje pocity se o moc nezlepšily. Nevím, co mám a nemám dělat. Nechci nikomu ubližovat, ale jak to změnit? Mám výčitky a ty jsou daleko horší, pokud nemůže nic dělat. Někdy je skutečně nejhorší vydržet sám se sebou.
Nepomáhá mi už ani odpočinek, kdykoliv zavřu oči, tak vidím Alexandrovi vzpomínky a nevím, jak je zastavit. Pořád se mi všechno vrací a já jsem nucena všechno přemílat dokola a dokola. Je to k zbláznění a já nevím jak dál, ale nechce se mi za Alexandrem. Rány už bude mít určitě zahojené, ale stejně mu nechci chodit na oči. Ublížila jsem mu a nahlédla mu nedovoleně do hlavy, a to je snad ještě horší, než kdybych ho zmrzačila na těle.

10. října
Ráno jsem se prošla po městě, ale hřbitovu jsem se vyhnula obloukem. Jednou se budu muset Alexandrovi postavit a podívat se mu do očí, ale dnes na to ještě nemám. Možná jsem slaboch a zbabělec, ale bojím se našeho příštího setkání.
Odpoledne jsem vytřela a vyluxovala byt, pak jsem se pustila do schodiště na chodbě. Paní Horáčková se šla náhodou podívat do schránky, takže jsme poklábosily a já se dozvěděla drby z okolí. Ten chlap ve třetím poschodí má milenku a jeho žena to ví, břichatý pán z přízemí má psa a představte si to, neuklízí po něm výkaly a dcera paní Horáčkové se v sobotu vdává, tak mě sousedka pozvala na svatbu. Poděkovala jsem za pozvání, ale asi budu muset odmítnout.
Bylo dobré si s někým popovídat o obyčejných starostech lidí. Tohle tlachání mi zvedlo náladu a hned jsem se cítila mnohem lépe.

Večer jsem si na Facebooku psala s Karlosem a Diegem, kteří mě povzbuzovali, že to bude dobré. Alexandr s nimi tedy už mluvil. Když se to tak vezme, tak krvesajové jsou hrozný drbny.

15. října
Hned ráno zašla ke hřbitovu, kde jsem hodnou chvíli stála a cítila přítomnost jiného, staršího krvesaje. Musím si už konečně s Alexandrem promluvit a neutíkat před problémy.
Ghoul Ferdinand na mě už čekal a pustil mě do svého doupěte. Alexandr na mě koukal a nebylo vidět, že by se na mě zlobil, spíš litoval svých slov.
Omluvil se mi, ale já řekla, že bych se měla omlouvat já. Nechci nikomu ubližovat, ale po té změně je to daleko těžší. On mě chápal, protože byl u Adelaidiny přeměny a viděl, čeho je schopná.
Povídali jsme si o ní a její změně a já si čím dál víc přála, abych nikdy nebyla jako ona.

Večer jsem šla domů a cítila úlevu, protože jsme s Alexandrem zase zadobře, ale také jsem byla smutná z toho, v co se měním.
Ano, měním se. Dřív jsem rozhodně nebyla tak náladová ani hádavá ani agresivní, ale nyní jsem a sebeovládání mě hrozně vyčerpává. Alexandr mi radí, abych byla v klidu a šetřila energií. To se snadno řekne, ale hůř udělá. Na tlukot všech živých srdcí v okolí jsem si už celkem zvykla, ale nyní vnímám každou kapičku krve v oběhu lidí a to mě převádí k šílenství. Nejraději bych si vzala všechnu tu krev, ale vím, že to není správné.
Adelaida měla tu výhodu, že se zbláznila už na začátku, tedy během změny, nejspíš ze všech těch vzpomínek vysátých krvesajů, takže tohle jiné vnímání světa jí už vlastně nezajímalo, protože byla jen zvíře ovládané instinkty. Problém je, že i já mám v sobě tu bestii toužící po krvi a ta chce na povrch. Bojím se, co se stane, kdyby nade mnou zvítězila a ovládla mě. Měla bych ještě sílu jí zastavit?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama